ECLI:CZ:US:2022:1.US.2726.21.1
sp. zn. I. ÚS 2726/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, sídlem Moskevská 637/6, 460 01 Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 587/2021-I.-384 ze dne 16. 6. 2021 a usnesení Krajského soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 31 To 462/2020-324 ze dne 20. 1. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j. 5 T 73/2020-292 ze dne 31. 8. 2020 (dále také "rozsudek okresního soudu") uznán vinným ze spáchání jednak přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, jednak přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu v celkové výši 48 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Současně byl stěžovatel podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku.
Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 31 To 462/2020-324 ze dne 20. 1. 2021 (dále také "usnesení odvolacího soudu") zamítnuto jako nedůvodné podle ustanovení §256 trestního řádu. Proti napadenému usnesení odvolacího soudu pak stěžovatel podal dovolání, které bylo rubrikovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá, že trestní soudy neprovedly všechny stěžovatelem navrhované důkazy, pročež nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci. Soudy svá rozhodnutí náležitě neodůvodnily a rozhodly o vině stěžovatele na základě jediného přímého důkazu. Nejvyššímu soudu pak vytýká to, že se náležitě nezabýval dovoláním stěžovatele, ačkoliv přípustnost dovolání byla řádně vymezena.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem (ustanovení §2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, je nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
V nyní projednávaném případě Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli, ani neshledal jiný excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v trestním řízení nebo od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit ani námitkám stěžovatele ohledně toho, že soudy svá rozhodnutí náležitě neodůvodnily, neboť odvolací (krajský) soud se se všemi námitkami stěžovatele řádně vypořádal, když uvedl, proč návrhy na doplnění dokazování považoval za nadbytečné. Z tohoto pohledu pak nelze shledávat ústavněprávní deficit ani v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo. Znovu připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu