ECLI:CZ:US:2022:1.US.2740.22.1
sp. zn. I. ÚS 2740/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Martina Simonidese, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2022 č. j. 33 Cdo 3600/2021-150, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2021 č. j. 27 Co 77/2021-123 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2021 č. j. 29 C 56/2019-93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Městský soud v Brně uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 47 518,07 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobu co do části požadující zaplacení smluvní pokuty zamítl. Krajský soud v Brně výrok rozsudku soudu prvního stupně ukládající stěžovateli povinnost zaplatit žalobci peněžitou částku zčásti potvrdil a zčásti změnil ve prospěch stěžovatele. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nesprávně aplikovaly ustanovení o koncentraci řízení. Závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, ze kterého Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel, jsou nesprávné, resp. jejich aplikace v této konkrétní věci je projevem nepřípustného formalismu. V ústavní stížnosti dále uvádí, že se Nejvyšší soud nevypořádal přesvědčivě s další relevantní dovolací argumentací, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně shrnuje.
Ústavní soud posoudil argumentaci v ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud nejprve posuzoval tvrzené porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces z důvodu nesprávně aplikované koncentrace řízení. Krajský soud v Brně i Nejvyšší soud se touto námitkou stěžovatele také zabývaly a shodně došly k závěru, že se soud prvního stupně nedopustil porušení zásady koncentrace řízení, když přihlédl k žalobcem uplatňovaným skutečnostem a důkazům. Oba soudy přitom argumentují tím, že zákonná koncentrace řízení nenastala, neboť soud účastníky řádně o koncentraci nepoučil. Soud odvolací k tomu uvádí, že se navíc ze strany žalobce nejednalo o uvádění nových skutkových tvrzení, ale pouze upřesnění již dříve tvrzených skutečností a tyto skutečnosti navíc byly zjistitelné z předložených důkazů. Nejvyšší soud doplnil, že odvolací soud vyřešil věc v souladu se závěry formulovanými v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, podle něhož "účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení".
Nejvyšší soud podrobně osvětlil, proč k takovému řádnému poučení ze strany soudu prvního stupně nedošlo, a to ani v předvolání k prvnímu jednání, ani při prvním jednání ve věci. Ač lze soudu prvního stupně vytknout takový postup, soud prvního stupně ale nepochybil, pokud přihlédl k žalobcem uváděným skutečnostem. Opačný postup by byl pro žalobce nepředvídatelný. Z ústavní stížnosti ani z obsahu napadených rozhodnutí ani nevyplývá, že by stěžovatel soudu prvního stupně tuto vadu v průběhu řízení vytkl, byť byl také zastoupen právním zástupcem. Stěžovatelem uváděné rozdíly mezi situací v citovaném rozsudku a případem stěžovatele nejsou sto odůvodnit neaplikování závěrů zde obsažených i na stěžovatelův případ. Není pravdou, že stěžovatel byl o koncentraci řízení de facto poučen. Výzvu podle §118a o. s. ř. nelze považovat za poučení o koncentraci řízení a trvání na poučení o koncentraci řízení pak nelze považovat za nepřípustný formalismus, jak uvádí stěžovatel. Závěry a výklady soudu obsažené v citovaném rozhodnutí není důvod v tomto případě přehodnocovat.
Relevantní ve vztahu k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces není ani druhá námitka stěžovatele týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho dovolací argumentací. První dvě námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti však byly Nejvyšším soudem fakticky vypořádány společně s námitkou nesprávně aplikované koncentrace řízení. Pokud totiž Nejvyšší soud v souladu s ustálenou judikaturou došel k závěru, že soud prvního stupně, resp. soud odvolací nepochybil, pokud přihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem, jsou pak tyto námitky irelevantní. To, že se Nejvyšší soud touto argumentací nezabýval, tedy neznamená, že by takový postup byl v zásadním rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces. Na výsledku řízení by výslovné vypořádání se s těmito námitkami nic nezměnilo. V odůvodnění rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval ostatními tvrzeními stěžovatele a správně k nim uvedl, že nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, ale proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr odvolacího soudu. Správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu dovolacímu přezkumu nepodléhají. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje na další námitky, s nimiž se dovolací soud nevypořádal, lze konstatovat, že i tyto spadají pod výše uvedený závěr dovolacího soudu. Byť se tedy Nejvyšší soud s těmito argumenty nevypořádal výslovně, i tyto je nutné zahrnout pod námitky ryze skutkové. Žádná z těchto uplatněných výhrad proto nemohla být z důvodů uváděných Nejvyšších soudem shledána opodstatněnou. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti uvádí, že se soud nevypořádal ani s dalšími námitkami, tyto však již konkrétně nespecifikuje. Stěžovatelem tvrzené nedostatky v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy nepředstavují libovůli obecného soudu a nezakládají porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout, soudy je v rozhodnutí dostatečně odůvodnily. V procesním postupu dovolacího soudu (namítané nedostatečné vypořádání se s námitkami stěžovatele) rovněž není Ústavním soudem spatřováno porušení ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud rozhodnutí o zamítnutí dovolání logicky a v dostatečném rozsahu odůvodnil. Ústavní soud tak konstatuje, že v posuzovaném případě nedošlo k porušení základního práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedených skutečností byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu