ECLI:CZ:US:2022:1.US.2751.21.1
sp. zn. I. ÚS 2751/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. H., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Teplice, zastoupeného Vladimírem Volným, advokátem, sídlem Paroubkova 228, 344 01 Domažlice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 181/2021-184 ze dne 16. 8. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 13/2018, Ústavní soud zjistil, že usnesením č. j. 4 T 13/2018-165 ze dne 6. 4. 2021 Okresní soud v Litoměřicích podle §83 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku ponechal v platnosti podmíněné odsouzení stěžovatele z trestního příkazu téhož soudu č. j. 4 T 13/2018-121 ze dne 26. 3. 2018, a to za současného prodloužení zkušební doby o dva roky a vyslovení dohledu. Proti tomuto rozhodnutí podala státní zástupkyně stížnost, jíž Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným usnesením vyhověl, napadené rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu zrušil a sám ve věci znovu rozhodl tak, že stěžovatel vykoná souhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, který mu byl zmíněným trestním příkazem původně uložen jako trest podmíněný. K výkonu tohoto trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že byla porušena ústavní zásada rovnosti stran a kontradiktornosti řízení. Stěžovatel namítl, že stížnostní soud jej neseznámil se změnou právního názoru, takže na ni nemohl adekvátně reagovat, navrhovat další důkazy, pokusit se argumentačně obhájit právní názor soudu prvního stupně a vyvrátit argumenty státní zástupkyně. Stěžovatel má rovněž za to, že krajský soud se řádně nezabýval zjištěním skutkového stavu, když měl i bez návrhu stran objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch i v neprospěch. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadeném rozhodnutí žádný exces či jiný ústavně relevantní nedostatek nezjistil. Ústavní soud nesdílí mínění stěžovatele o porušení zásad rovnosti a kontradiktornosti řízení. Stížnost státní zástupkyně proti prvostupňovému rozhodnutí okresního soudu byla stěžovateli řádně doručena, ten s ní seznámil svého obhájce, jenž k němu podal příslušné vyjádření (č. l. 168 - 169 trestního spisu). V něm však nad rámec požadavku na vyžádání rozhodnutí jiného trestního soudu o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu dřívějšího trestu odnětí svobody žádný další návrh na doplnění dokazování nezazněl. Dále se sluší poznamenat, že k projednání stížnosti krajský soud nařídil veřejné zasedání, jehož se zúčastnil jak sám stěžovatel, tak i jeho obhájce. Nikdo z nich přitom ke čteným důkazům neměl žádné připomínky ani návrhy na doplnění dokazování (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 16. 8. 2021 na č. l. 181 - 182 trestního spisu). Stěžovateli poskytnutý procesní prostor k případnému zpochybnění argumentace státní zástupkyně tak zůstal nevyčerpán. Přisvědčit nelze ani výtce stěžovatele, že krajský soud měl z vlastní iniciativy vyhledávat důkazy svědčící v jeho prospěch. Důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení (o vyživovacích povinnostech, probíhající insolvenci aj.) naopak leží na stěžovateli. Významné přitom je, že stěžovatel taková tvrzení v průběhu řízení o stížnosti vůbec nevznesl.
Stejně tak krajský soud nepochybil, pakliže stranám nezpřístupnil svůj odlišný názor na věc. Stížností soud totiž své rozhodnutí založil na akceptaci týchž argumentů, které ve stížnosti předestřela státní zástupkyně, a nikoli na jiných, pro účastníky překvapivých závěrech. Za této situace nebylo povinností krajského soudu seznamovat strany se svým názorem. Stěžejním vývodem soudu byla absence výjimečných okolností, pro které by mohlo být podmíněné odsouzení stěžovatele k trestu odnětí svobody ponecháno v platnosti, jak má na mysli trestní zákoník v ustanovení §83 odst. 1. Takové odůvodnění není projevem ústavně zapovězené libovůle.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu