ECLI:CZ:US:2022:1.US.2778.21.1
sp. zn. I. ÚS 2778/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Karla Matějky, zastoupeného JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 8, Stříbro, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021 č. j. 28 Cdo 1381/2021-692, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 2020 č. j. 61 Co 294/2019-603 a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 5. 6. 2019 č. j. 3 C 244/2015-498, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení svého základního práva podle čl. 90 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Tachově napadeným rozsudkem ve věci žalobkyně Římskokatolická farnost Tachov (dále jen "žalobkyně") proti žalovaným Karlu Matějkovi (dále jen "stěžovatel") a Česká republika - Státní pozemkový úřad (dále jen "žalovaná") o určení vlastnického práva k tam specifikovaným nemovitostem podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi určil, že žalovaná je vlastnicí nemovitostí. Krajský soud v Plzni výše uvedeným rozsudkem potvrdil (v pořadí již třetí) výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně a doplňující rozsudek téhož soudu ze dne 21. 5. 2020 č. j. 3 C 244/2015-568.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení §243c odst. 1 a §237 o. s. ř., neboť mimo jiné neobsahuje vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Soud v prvé řadě připomněl, že požadavek na vymezení v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání je podle §241a odst. 2 o. s. ř. jeho obligatorní náležitostí. Proto může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v souzené věci), je stěžovatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Požadavku na splnění předpokladů přípustnosti dovolání však stěžovatel v souzené věci nedostál. V případě stěžovatelem namítnuté vady řízení, která nezahrnovala otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, dovolací soud zdůraznil, že taková námitka neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud konečně připomněl, že s námitkami, které stěžovatel uplatnil v odvolání, se odvolací soud vypořádal, učinil tak s potřebnou pečlivostí, a to včetně odkazu na ustálenou judikaturu dovolacího soudu.
Stěžovatel poukázal na to, že se soudy základem celého sporu, který představuje speciální případ, nedostatečně zabývaly, učinily nesprávné právní závěry a řízení vykazovalo vady. Dále má za to, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, když soudy rozhodovaly ryze formálně, nedodržely zásadu rovnosti mezi účastníky řízení, odmítly se zabývat všemi návrhy a pomíjely zásadní důkazy.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud pak své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti. To nebylo v posuzované věci splněno. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud tak shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Okresního soudu v Tachově a Krajského soudu v Plzni, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu