ECLI:CZ:US:2022:1.US.279.22.1
sp. zn. I. ÚS 279/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího Vitvara a Renaty Vitvarové, zastoupených Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Milovicích, U Sokolovny 271, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1436/2021-198 ze dne 23. 11. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 392/2020-149 ze dne 10. 2. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 40 C 35/2018-104 ze dne 24. 8. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodní soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a) Karla Hrušky a b) Moniky Hruškové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnici se u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "nalézací soud") domáhali zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku specifikovaném v žalobě, jehož byli společně se stěžovateli spoluvlastníky. Napadeným rozsudkem nalézací soud podílové spoluvlastnictví k předmětnému pozemku zrušil, současně přikázal pozemek do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice b) a uložil jí povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi a) 62 800 Kč a stěžovatelům 127 600 Kč (výrok I). Dále nalézací soud uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovatelům 19 743 Kč (výrok II) a v částce 301 400 Kč návrh stěžovatelů z důvodu promlčení zamítl (výrok III); konečně rozhodl o nákladech řízení (výroky IV-VI). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelů rozsudek nalézacího stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), co do výroku III odvolací řízení zastavil (výrok II), odvolání proti výroku II odmítl (výrok III), částečně změnil rozsudek nalézacího soudu v části týkající se nákladů řízení (výroky IV a V) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok VI). Dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelé jako osoby oprávněné a řádně zastoupené advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhají zrušení napadených rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy svá rozhodnutí založily pouze na tvrzeních a důkazech vedlejších účastníků, aniž by se zabývaly tvrzeními a důkazy stěžovatelů - zejména okolnostmi vzniku předmětného pozemku a nabytí spoluvlastnictví k němu, jakož i jednáním jednotlivých účastníků v průběhu času. Při určení, kterému spoluvlastníkovi má být pozemek přikázán, bylo obecnými soudy použito pouze kritéria účelného využití věci, avšak nejde o jediné kritérium, na základě kterého by měl soud při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodovat. Nadto vedlejší účastnici b) toto kritérium ani nesvědčilo, neboť předmětný pozemek nikdy nevyužívala, naopak, zastavěla jej zcela nepoužívaným, zanedbaným bazénem, který znemožňoval stěžovatelům jakékoliv užívání pozemku. Obecné soudy tak neposkytly stěžovatelům dostatečnou ochranu jejich vlastnického práva.
4. Ústavní soud následně obdržel mimo ústavní stížnost vyjádření stěžovatelů, ve kterém rekapitulují veškeré skutkové okolnosti týkající se sporu o předmětný pozemek od roku 2004. Celý spor má podle stěžovatelů dokumentovat, jak je v českém státě možné postupně pod zfalšovaným soudním odhadem, stavebním povolením, pozměněním veřejné listiny a jejich výkladem ukrást celý pozemek. Stěžovatelé vyjadřují přesvědčení, že se všechny soudy staly ve svých rozhodnutích obhájci vedlejších účastníků, přitom fakta a argumenty předkládané stěžovateli byly znehodnocovány nebo nebyly brány vůbec potaz.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
7. Argumentace stěžovatelů představuje pouze polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů v rovině podústavního práva, jichž přehodnocení se fakticky dožaduje. Avšak rozdílný názor na interpretaci a aplikaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny, popř. jiného ústavně zaručeného práva [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 22/02 ze dne 20. 2. 2002 (U 7/25 SbNU 367)].
8. Jde-li o stěžovateli rekapitulovaný vývoj jejich sporů týkajících se předmětného pozemku, poznamenává k tomu Ústavní soud, že uvedené není nijak relevantní v nyní projednávané věci, tj. v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ve kterém stěžovatelům nebylo upřeno žádné z jejich ústavně zaručených práv.
9. Napadená rozhodnutí jsou podle Ústavního soudů přesvědčivě odůvodněná, logická a srozumitelná, nevykazují znaky svévole ani libovůle. Obecné soudy vyšly při určení, kterému spoluvlastníkovi má být pozemek přikázán, z řádně provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu věci. Zohlednily přitom ustálený právní názor Nejvyššího soudu, podle kterého v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu; rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení je možné zpochybnit jen v případě, jsou-li zjevně nepřiměřené (srov. v napadeném usnesení citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2769/2008 ze dne 4. 5. 2010 aj.), což není případ nyní projednávané věci. Obecné soudy při rozhodování současně vzaly do úvahu i jiné okolnosti a kritéria, jimiž stěžovatelé v řízení argumentovali.
10. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu