ECLI:CZ:US:2022:1.US.281.22.1
sp. zn. I. ÚS 281/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele D. L., zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, sídlem Hlavní 241, Svinařov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 4 Tdo 1248/2021-848, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2021 sp. zn. 7 To 227/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. května 2021 sp. zn. 64 T 39/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, a K. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 1. 2022, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem obvodního soudu shledán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se dopustil - stručně řečeno - tím, že dne 30. 1. 2019 před kulturním domem v Praze 5, u okraje vozovky, fyzicky napadl poškozeného vedlejšího účastníka K. M. (dále jen "poškozený") v průběhu soudem určeného předání nezletilé dcery matkou - stěžovatelovou tehdejší partnerkou a nynější manželkou - P. L. (dříve K.) poškozenému otci, a to tak, že stěžovatel poškozeného strhl na zem a následně udeřil rukou sevřenou v pěst, čímž poškozenému způsobil zranění v pravé části obličeje a v týlní krajině hlavy. Zranění si vyžádala léčbu trvající nejméně tři týdny, v jejichž průběhu byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života. Za výše popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu vyměřenému v 50 denních sazbách ve výši 2 000 Kč, tj. v celkové výměře 100 000 Kč. Obvodní soud dále rozhodl, že je stěžovatel povinen nahradit vedlejší účastnici Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 7 149 Kč, a odkázal poškozeného s jeho uplatněným nárokem na náhradu škody na občanské soudní řízení.
3. Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním, na jehož podkladě městský soud napadeným rozsudkem zrušil výrok o trestu a úhrnný peněžitý trest zmírnil tak, že jej nově uložil v celkové výměře 10 000 Kč, jež sestávala ze 40 denních sazeb po 250 Kč. Městský soud konstatoval, že trestní řízení proti stěžovateli bylo vedeno v souladu se zákonem a za dodržení všech jeho procesních práv, obvodní soud provedl všechny dostupné právně významné důkazy a při jejich hodnocení postupoval dle zásady volného hodnocení důkazů. Stejně jako obvodní soud neuvěřil stěžovatelově obhajobě, jež byla založena na tvrzení, že se stěžovatel s poškozeným do žádného fyzického konfliktu nedostal a poškozený si svá zranění přivodil sám, když se zmítal na zemi jako smyslů zbavený. Stěžovatelova verze událostí byla v rozporu s obsahem dalších důkazů, především s výpovědí poškozeného, se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a s obsahem lékařských zpráv, jež svědčily o stěžovatelově zavinění. Městský soud uvedl, že důkazy stěžovatele bezpečně usvědčují ze spáchání činu a ohledně rozhodnutí o vině lze plně odkázat na napadený rozsudek obvodního soudu, jenž se i pečlivě vypořádal se stěžovatelovou obhajobou. Městský soud se ztotožnil i s právní kvalifikací jednání stěžovatele, jak ji pojal do svého rozsudku obvodní soud. Incident byl výsledkem dlouhodobého, emocionálně vypjatého a vyhroceného konfliktu mezi poškozeným na straně jedné a stěžovatelem a jeho manželkou na straně druhé. Přestože poškozený nijak neskrýval animozitu vůči stěžovateli a svou snahu přivodit mu co nejpřísnější trest (pročež i zveličoval utrpěná zranění), byl stěžovatelův fyzický útok neadekvátní reakcí. Obvodním soudem uložený trest však městský soud shledal nepřiměřeně přísným, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel trestný čin spáchal pod vlivem dlouhotrvajících vulgárních a dehonestujících invektiv poškozeného vůči stěžovatelově manželce a jejím blízkým. Městský soud proto stěžovateli uložil úhrnný peněžitý trest v nižší výměře.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Uvedl, že stěžovatel se opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), i přesto však ve svém dovolání namítal nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, tj. napadal skutková zjištění obecných soudů; uplatněné skutkové námitky však nejsou pod deklarovaný dovolací důvod podřaditelné. Stěžovatel v dovolání sice deklaruje, že nebyly naplněny znaky trestných činů, za něž byl odsouzen, ve skutečnosti však opět nesouhlasí se skutkovými závěry obvodního soudu a městského soudu, a tím se pohybuje mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Co se týče námitky nedostatku úmyslu, upozornil Nejvyšší soud, že k úmyslnému zavinění postačí eventuální úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, tj. zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může ublížit na zdraví a byl s tím srozuměn. Vzhledem ke způsobu vedení útoku - pěstí, silou velké intenzity a do oblasti oka - není o eventuálním úmyslu stěžovatele pochyb. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani stěžovatelově argumentu, že s ohledem na okolnosti posuzované věci může v úvahu připadat pouze přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Neshledal, že by se stěžovatel nacházel v "silném rozrušení" ve smyslu §146a odst. 1 trestního zákoníku, a byť připustil vyhrocenost vzájemných vztahů stěžovatele (resp. jeho manželky) a poškozeného, nespatřoval v nich "předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného". Nejvyšší soud nedal stěžovateli zapravdu ani v otázce tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti uvedl, že zásada in dubio pro reo má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, má tak procesní charakter, a tudíž není podřaditelná pod jakýkoli dovolací důvod. Do skutkových zjištění soudů nižších stupňů může Nejvyšší soud zasáhnout pouze zcela výjimečně v případě extrémního rozporu mezi jejich skutkovými zjištěními a provedenými důkazy; ten však v posuzovaném případě nenastal. Obvodní soud se dostatečně vypořádal s obsahem důkazů, přesvědčivě vysvětlil své úvahy při jejich hodnocení a posouzení jejich vzájemných rozporů i stěžovatelovy obhajoby. Městský soud se následně se závěry obvodního soudu zcela ztotožnil. Své závěry opřely soudy především o výpověď poškozeného, která je konzistentní se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v němž znalec popsal utrpěná zranění i příčiny jejich vzniku. Soudy logicky a srozumitelně vysvětlily své hodnotící úvahy, nedopustily se deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky obou trestných činů, za něž byl odsouzen, obvodní soud i městský soud zvolily odpovídající právní kvalifikaci jeho jednání a trest uložily v souladu se zákonem; Nejvyšší soud proto souhlasil se závěry městského soudu vyslovenými v napadeném rozsudku.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání v neveřejném zasedání, přestože stěžovatel trval na konání veřejného zasedání. Svým postupem Nejvyšší soud upřel stěžovateli právo být přítomen veřejnému projednání jeho dovolání a taktéž právo být slyšen.
6. Stěžovatel dále argumentuje, že v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že se skutek, jenž je mu kladen za vinu, skutečně stal a že byly naplněny jednotlivé znaky trestného činu ublížení na zdraví a výtržnictví. Namítá, že jediným přímým důkazem, na němž je výrok o jeho vině založen, je výpověď poškozeného, jenž však má na výsledku řízení přímý zájem, a to nejen v souvislosti s uplatňovaným nárokem na náhradu škody. Poškozený usiluje o svěření nezletilé dcery do své péče a dlouhodobě slovně i fyzicky útočí na stěžovatele i jeho manželku, kterou nadto zahrnuje vulgárními a urážlivými textovými a e-mailovými zprávami; ve svých útocích poškozený pokračuje i nadále. Výpověď poškozeného je podle stěžovatele smyšlená a byla v průběhu řízení opakovaně měněna. Poškozený zpočátku odmítal ošetření lékařem, následně záměrně zveličoval svá zranění a prodlužoval pracovní neschopnost. Všechny ostatní důkazy, o něž se výrok o vině opírá, jsou pouze nepřímé. V té souvislosti stěžovatel zpochybňuje závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z něhož údajně nevyplývá, že by si poškozený svá zranění nemohl přivodit sám, a vyjadřuje se i k obsahu dalších nepřímých důkazů. Podle stěžovatele neexistuje důkaz, že by poškozeného nejprve strhl na zem a následně udeřil pěstí do obličeje, jak je popsáno ve skutkové větě. Dále uvádí, že v řízení nebylo prokázáno, že poškozeného zranit chtěl; i kdyby proto poškozeného hypoteticky napadl, nemohlo by jít o jednání úmyslné. Stěžovatel byl poškozeným provokován, a ublížení na zdraví se tak mohl dopustit maximálně z nedbalosti či omluvitelné pohnutky. Poukazuje na dlouhotrvající a stupňující se urážky a invektivy poškozeného vůči stěžovateli a jeho manželce, jež v něm vzbuzují strach o život i zdraví jeho i osob jemu blízkých. V této souvislosti zpochybňuje právní závěr Nejvyššího soudu, že chování poškozeného nenaplňuje intenzitu "předchozího zavrženíhodného jednání". Konečně stěžovatel argumentuje, že není najisto postavena ani příčinná souvislost mezi jednáním a škodlivým následkem. Opakuje, že nebylo prokázáno, že se skutek stal a že jej spáchal stěžovatel, a uvádí, že znalec z odvětví soudního lékařství neurčil s jistotou, jak k poranění poškozeného došlo.
7. Stěžovatel zdůrazňuje, že jej poškozený již v minulosti křivě obvinil z fyzického napadení a animózní vztah vůči stěžovateli a jeho manželce konstatovaly i soudní znalkyně v rámci tohoto trestního řízení. Poškozený je hnán svou nenávistí, pomstychtivostí a snahou co nejvíce stěžovateli přitížit. Za situace, kdy v posuzované věci proti sobě stála tvrzení poškozeného a tvrzení stěžovatele, existovaly důvodné pochybnosti o stěžovatelově vině. Obecné soudy proto měly postupovat v souladu se zásadami presumpce neviny a in dubio pro reo, a stěžovatele zprostit obžaloby.
8. Závěrem poukazuje, že mu v důsledku odsouzení v posuzované věci byl odňat zbrojní průkaz, který je však nezbytný pro jeho podnikání. V tom spatřuje dodatečnou sankci, jež nepřiměřeně dopadá do jeho osobní sféry.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů.
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
13. V prvé řadě nelze přisvědčit stěžovatelově námitce, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na veřejné projednání věci, neboť rozhodl o jeho dovolání v neveřejném zasedání, přestože stěžovatel žádal konání veřejného zasedání. Ustanovení §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu umožňuje Nejvyššímu soudu rozhodnout v neveřejném zasedání, jestliže rozhoduje o odmítnutí dovolání podle §265i trestního řádu. Takový případ nastal i v posuzované věci, kdy Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, tj. jako zjevně neopodstatněné.
14. Výklad pojmů "silné rozrušení" pachatele a "předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného" užitých v §146a odst. 1 trestního zákoníku, jak jej stěžovateli předložil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, obecně odpovídá judikaturnímu i doktrinálnímu výkladu těchto pojmů, a z pohledu Ústavního soudu proto obstojí.
15. Ke zbývajícím námitkám, jež stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznáší, je třeba uvést, že se jedná o totožné námitky (zejména skutkové), které uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení a na něž již obecné soudy dostatečně reagovaly v napadených rozhodnutích. Není úkolem Ústavního soudu, aby opětovně přezkoumával důvodnost obhajoby stěžovatele a znovu hodnotil důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, ledaže by existoval tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (z poslední doby viz např. usnesení ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. I. ÚS 730/22; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal.
16. Obvodní soud v bodě 30 napadeného rozsudku podrobně zrekapituloval jednotlivé důkazy, zhodnotil jejich vzájemné souvislosti i případné rozpory mezi nimi a vyložil, proč neuvěřil stěžovatelově obhajobě a má jeho vinu za plně prokázanou. Přesvědčivě vyznívá i odůvodnění v bodě 11 a 12 napadeného rozsudku městského soudu, jež reaguje na stěžovatelovy námitky ohledně skutkových závěrů obvodního soudu a na ně navazujícího výroku o vině. Závěry obecných soudů jsou pečlivě odůvodněné, logické, dostatečně odvoditelné z provedených důkazů a nijak nevybočují z mantinelů volného hodnocení důkazů. Bylo by nadbytečné na tomto místě znovu rekapitulovat usvědčující důkazy, a proto v podrobnostech postačí na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
17. Z lidského hlediska je do jisté míry pochopitelné, že stěžovatel subjektivně vnímá odsuzující rozsudek jako nespravedlivý s ohledem na skutečnost, že jeho manželka i její bezprostřední okolí jsou terčem urážlivého a obtěžujícího chování ze strany poškozeného. Ústavnímu soudu však nezbývá než konstatovat, že obecné soudy k těmto specifickým okolnostem ve stěžovatelově věci náležitě přihlížely, jak je patrné na mnoha místech odůvodnění napadených rozhodnutí, a především pak z bodu 17 napadeného rozsudku městského soudu, jenž podstatným způsobem zmírnil stěžovatelův trest především s ohledem na opakované vulgární invektivy poškozeného na adresu stěžovatelovy manželky a osob jí blízkých. Ani v tomto směru proto z pohledu Ústavního soudu není napadeným rozhodnutím co vytknout.
18. Má-li stěžovatel za to, že v posuzované věci existovaly pochybnosti o jeho vině a obecné soudy měly v takových pochybnostech rozhodnout v jeho prospěch, nelze než uzavřít, že toto je pouze jeho subjektivní přesvědčení, jež nemá oporu v provedeném dokazování. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že stěžovateli byl v návaznosti na jeho odsouzení odňat zbrojní průkaz, jenž je dle jeho tvrzení klíčový pro výkon jeho podnikání.
19. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele.
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu