ECLI:CZ:US:2022:1.US.2811.22.1
sp. zn. I. ÚS 2811/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., zastoupeného Janem Vančurou, advokátem se sídlem v Praze 2, Salmovská 1534/11, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 560/2021-2842 ze dne 15. června 2022, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 360/2019 ze dne 7. ledna 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 5 T 37/2018 ze dne 27. února 2019, ve spojení s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 8 PP 158/2014-329 ze dne 3. ledna 2020, a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 42/2020-340 ze dne 26. února 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost i připojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání (I) zločinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákoníku a (II) přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) a d), odst. 3 písm. a) a b) v jednočinném souběhu s přečinem porušování povinností v insolvenčním řízení podle §225 trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání šedesáti měsíců ve věznici s ostrahou, trest zákazu činnosti - výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu právnické osoby a prokuristy na dobu šedesáti měsíců a povinnost nahradit poškozené právnické osobě (dále jen "Společnost") škodu ve výši 8 180 400 Kč. Se zbytkem nároku odkázal Společnost a ostatní poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem sp. zn. 67 To 360/2019 ze dne 6. listopadu 2019 k odvolání stěžovatele i státní zástupkyně zrušil výrok o vině pod bodem I, výrok o trestech a náhradě škody, a při nezměněném výroku o vině pod bodem II uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání dvou roků ve věznici s ostrahou, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích na dobu 3 roků, a povinnost nahradit Společnosti škodu ve výši 920 000 Kč; se zbytkem svého nároku byla Společnost a ostatní poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně odvolací soud zprostil stěžovatele obžaloby pod bodem I a zamítl odvolání státní zástupkyně.
3. Nejvyšší soud usnesením č. j. 5 Tdo 462/2020-2471 ze dne 18. června 2020 (I) zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, kterou zrušil výrok o trestu, náhradě škody a výrok o vině pod bodem II, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout a (II) stěžovatele nevzal do vazby.
4. V novém řízení odvolací soud, vázán právními závěry Nejvyššího soudu, zrušil napadeným rozsudkem výrok o vině pod bodem II, výrok o trestu a náhradě škody, a nově stěžovatele za toto jednání uznal vinným ze spáchání přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou roků; všichni poškození byli se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Shora napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy porušily princip presumpce neviny, právo na spravedlivý proces a na obhajobu, neboť jeho jednání posoudily jako protiprávní, přestože v době, kdy se jej měl dopustit, existovala řada možných výkladů, a teprve po několika letech bylo najisto postaveno, že jím zvolený postup byl protiprávní.
6. Stěžovatel byl prokuristou Společnosti; po zahájení insolvenčního řízení, ustavení insolvenčního správce, a poté, co bylo zrušeno usnesení o prohlášení konkursu, převedl na jinou právnickou osobu, v níž byl rovněž ředitelem, částku 920 000 Kč. Stěžovatel tvrdí, že tímto postupem nechtěl zkrátit uspokojení věřitelů, ale naopak jím zlepšil ekonomickou situaci Společnosti, neboť zaplatil správcovské společnosti na další provoz a ztráta tak byla nižší než platbou generovaný výnos. Je přesvědčen, že nalézací i odvolací soud se s jeho obhajobou vypořádaly jen vágně, zjednodušujícím a formalistickým přístupem.
7. Stěžovatel poukazuje na širší souvislosti věci, z nichž dovozuje dovolenost platby podle §111 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění ke dni 16. dubna 2015, v době, kdy se insolvenční řízení nestandardně vleklo po dobu téměř dvou let a opakovaně bylo odvolacím soudem rušeno rozhodnutí o prohlášení konkursu. Stěžovatel byl po celou dobu připraven vyvedené prostředky, pokud by v občanském soudním řízení oprávněnost svého postupu neobhájil, vrátit, což bezprostředně po rozhodnutí soudu učinil. To zohlednil i Nejvyšší soud v usnesení, jímž věc vrátil odvolacímu soudu a vyzval jej k opravě právní kvalifikace skutku (přečin poškozování věřitele). Přes tuto pozitivní změnu se odvolací soud v novém řízení námitkami proti hodnocení důkazů a posouzením protiprávnosti jeho jednání nezabýval. Následně ani Nejvyšší soud se těmito otázkami s odkazem na své původní rozhodnutí nezabýval a dovolání v této části označil za nepřípustné; stěžovatel je přesvědčen, že jeho dovolací námitky nebyly vyřízeny a má za to, že předmětem přezkumu Ústavního soudu by mělo být i první rozhodnutí Nejvyššího soudu.
8. Dále stěžovatel popisuje okolnosti stíhaného jednání: insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele ze dne 7. dubna 2014, úpadek byl zjištěn až 14. října 2014 a až dne 22. února 2016 byl na Společnost prohlášen konkurs. Teprve v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 113/2018-151 ze dne 30. července 2020 bylo deklarováno, že předmětná platba sice splňuje z formálního hlediska kritéria §111 odst. 2 insolvenčního zákona, ale nejde o platbu podle citovaného ustanovení proveditelnou. Podle stěžovatele odvolací soud na toto usnesení pouze odkázal, což neodpovídá jeho povinnosti důkladně zvážit, jde-li o informaci aplikovatelnou v řízení, a dále bez důvodu ignoroval předložený znalecký posudek, který prokazoval, že provedením platby byl navýšen provozní zisk společnosti za rok 2014. Nabízí se otázka, zda stěžovatel mohl již při zadání platby presumovat později vyslovené závěry Nejvyššího soudu, do té doby judikaturou neřešené, vyplynulo-li nad jakoukoliv pochybnost, že tak činil na základě odborné konzultace s náležitou opatrností, aniž by tím způsobil škodu, ale naopak zlepšil postavení insolvenčního dlužníka.
9. Dovození trestní odpovědnosti považuje stěžovatel za obskurní, bylo pominuto volné hodnocení důkazů, šlo o akt prosté libovůle, zjevné nespravedlnosti, neboť k poškození věřitele nedošlo; nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a vina je založena na předchozí trestní minulosti stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy se nevypořádaly s povahou jím provedené platby, kterou nejprve nalézací soud označil za platbu za neexistující závazek, a odvolací soud nakonec uvedl, že příjemce platby nebyl věřitelem Společnosti, což není pravda, neboť se jednalo pouze o nepřihlášeného věřitele. Stěžovatel namítá, že ač se v průběhu řízení zjištěné okolnosti změnily, závěry obecných soudů nikoli, a jejich rozhodnutí je založeno na averzi vůči němu. To je patrné i z jejich odkazu na jeho předchozí trestnou činnost, z čehož má vyplývat kriminální charakter jednání od samého počátku.
10. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení rozsudků nalézacího a odvolacího soudu i usnesením Nejvyššího soudu, neboť jimi byla zasažena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
11. V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovil i požadavek na odklad vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jimiž mu bylo nařízeno dovykonání trestu odnětí svobody, uloženého mu za obdobnou trestnou činnost jako v projednávané věci, za kterou byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně
sp. zn. 39 T 5/2008 ze dne 29. července 2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 8//2014 ze dne 30. července 2014. Z výkonu uloženého trestu byl podmíněně propuštěn usnesením Městského soudu v Brně č. j. 8 PP 158/2014-119 ze dne 4. února 2015. Dovykonání trestu bylo nařízeno proto, že se projednávané trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění a pro případ vyhovění ústavní stížnosti proto navrhuje i zrušení označených usnesení.
12. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Společnost byla zapojena do koncernu dalších právnických osob ovládaných stěžovatelem. Stíhaného jednání se stěžovatel dopustil v průběhu insolvenčního řízení, v době, kdy bylo z formálních důvodů zrušeno rozhodnutí o prohlášení konkursu na Společnost, vyvedením 920 000 Kč (téměř celého disponibilního finančního zůstatku Společnosti). Nalézací soud vyslovil jednoznačný závěr, že stěžovatel úmyslným provedením platby porušil zákonnou povinnost uloženou mu §111 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť nešlo o výjimku podle odstavce 2 téhož ustanovení a nebyl ani dán souhlas insolvenčního správce (odst. 3). Ve vztahu ke skutku pod bodem II tyto závěry zcela převzal i odvolací soud.
13. V původním dovolacím řízení se Nejvyšší soud nejdříve zabýval souběhem trestných činů poškozování věřitele (§222 trestního zákoníku) a porušování povinnosti v insolvenčním řízení (§225 trestního zákoníku), který posoudil jako možný (odst. 26), deklaroval však, že neobstojí závěr o spáchání přečinu podle §225 trestního zákoníku (odst. 27 - 32). K trestnému činu poškození věřitele vyslovil závěr, že úprava §222
odst. 1 trestního zákoníku představuje vzájemně se vylučující varianty, a je úkolem soudů specifikovat, které z nich se měl stěžovatel dopustit (odst. 34 a 35); jako vadnou označil Nejvyšší soud formulaci výroku o náhradě škody (odst. 36 - 38), a proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Kasační rozhodnutí ale nebylo důsledkem vrácení vyvedených prostředků, jak tvrdí stěžovatel, jen bylo vydáno až po právní moci rozhodnutí v incidenčním řízení (vyvolaném insolvenčním správcem), v němž stěžovatelem ovládaná žalovaná právnické osoba trvale a všemi možnými prostředky brojila proti vrácení (viz odst. 13 usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 113/2015-151); v civilní větvi soudního řízení tím byly potvrzeny právní závěry o nezákonnosti postupu stěžovatele vyslovené již v rozsudku nalézacího soudu.
14. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu je zjevné, že nově rozhodl v intencích závazného právního názoru, reformuloval skutkovou větu, přihlédl ke změně hodnocení výše způsobené škody (po novele §138 trestního zákoníku nejde o škodu značnou, ale jen o škodu větší), a při rozhodování o trestu zohlednil i dobu, která uplynula od spáchání trestného činu.
15. Také ve druhém dovolacím řízení se Nejvyšší soud (znovu) podrobně zabýval všemi námitkami a v napadeném usnesení uvedl, že vyslovený právní názor je závazný nejen pro soud, jemuž byla věc vrácena, ale i pro dovolací soud, který rozhoduje znovu o opravném prostředku, a proto (vázán svým vlastním předchozím právním názorem) potvrdil správnost nových závěrů odvolacího soudu a vyslovil se k (volnému) hodnocení důkazů obecnými soudy, tvrzenému extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a vyslovenými právními závěry, i k tvrzeným opomenutím důkazů. Podrobně se zabýval naplněním znaků subjektu a objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu v projednávané věci a aktuální situací v insolvenčním řízení zvláště s tvrzenou možností uspokojení zajištěných věřitelů (zde Nejvyšší soud uvedl, že s ohledem na předlužení Společnosti nebudou zcela uspokojeni ani zástavní věřitelé).
16. Obecné soudy v řízení nezjistili nic, z čeho by mohly dovodit odbornou konzultaci stěžovatele týkající se převodu, kterou by bylo možno za jistých okolností považovat za omluvitelné jednání v právním omylu. Stěžovatel sám sebe prezentoval jako osobu s bohatými podnikatelskými zkušenostmi, což je patrné z jeho aktivit (vytvoření koncernu právnických osob, zkušenosti s firmami v insolvenci, a dokonce i z jeho speciální recidivy). Nebyl prokázán ani žádný hospodářský benefit pro Společnost jako následek protiprávního převodu; jak soudy opakovaně ověřily, předlužení Společnosti rozhodně neodpovídá verzi stěžovatele, který opakovaně tvrdí úplné uspokojení (byť části) věřitelů.
17. Přestože se obhajobou stěžovatele i jeho (obdobnými) námitkami užitými v opravných prostředcích obecné podrobně zabývaly a dostatečně se s nimi vypořádaly, stěžovatel je opakuje i v ústavní stížnosti, ke které přiložil znalecké posudky a dohodu o narovnání, z níž by si měl Ústavní soud ověřit, že jednomu zajištěnému věřiteli žádná škoda nevznikla.
18. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), kterému nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí nebo nahrazovat hodnocení důkazů obecnými soudy svým vlastním hodnocením. Porušením práv fyzických osob se zabývá jen tehdy, jde-li současně o porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, nebo jsou-li jejich závěry hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či libovůle. Za porušení základních práv ale není možné považovat nesouhlas s vyslovenými právními závěry. Stěžovatel opakovaně předkládá svoji alternativní verzi, odmítá přijmout jednoznačný závěr o apriorní protiprávnost svého postupu, který považuje za nesprávný a nespravedlivý; z provedených důkazů vyvozuje jiné, pro sebe příznivé závěry.
19. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručuje a ani zaručovat nemůže, že v řízení bude bezvýhradně akceptováno, jak na věc nahlíží účastník řízení; uvedená práva zajišťují, že řízení bude probíhat podle předem stanovených procesních pravidel. Stěžovateli nebyl přístup k soudům upřen, v řízení mohl užít stanovené procesní nástroje spravedlivého soudního řízení; vyjadřuje-li svou nespokojenost s právními závěry, jde podle Ústavního soudu jen o pouhou polemiku, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Podle čl. 40 odst. 2 Listiny je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, pokud pravomocným rozsudkem nebyla jeho vina vyslovena. Úkolem obecných soudů je posoudit dostupné důkazy v takovém rozsahu, aby mohly bez důvodných pochybností vyslovit právní závěr; existují-li pochybnosti, zejména proto, že provedené důkazy neposkytují jednoznačný obraz šetřeného jednání, není možné vyslovit závěr o vině.
20. Předkládá-li účastník řízení další důkazy, které subjektivně považuje za podstatné pro posouzení věci, musí obecné soudy zjistit a rozhodnout, má-li takový důkaz vztah k projednávané věci a vypovídací potenci, případně je-li způsobilý prokázat nebo vyvrátil to, co již bylo prokázáno nebo vyvráceno. Nezjistí-li soud relevantnost takového důkazu, může jeho provedení odmítnout, aniž by došlo k jeho opomenutí. Není-li stěžovatel spokojen s tím, jak se obecné soudy s jeho návrhy vypořádaly, vyvodily-li z provedených důkazů jiné právní závěry než jaké očekával, nejde o porušení presumpce neviny.
21. Požaduje-li stěžovatel odložení vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, odkazuje Ústavní soud na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 462/2020-2471, který je zrušil výrokem I jako "další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu"; v odůvodnění (odst. 43) výslovně uvedl, že jde o usnesení Městského soudu v Brně č. j. 8 PP 158/2014-329 ze dne 3. ledna 2020 a Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 42/2020-340 ze dne 26. února 2020. Není možné odložit vykonatelnost neexistujících rozhodnutí [z lustra Ústavního soudu se nabízí, že stěžovatel měl možná v úmyslu brojit proti usnesením Městského soudu v Brně č. j. 8 PP 156/2014-624 ze dne 28. června 2021 a Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 250/2021-671 ze dne 31. srpna 2021, leč neučinil tak]. Nadto je nutno upozornit, že návrh na odklad vykonatelnosti podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se výslovně vztahuje na napadená rozhodnutí (proti nimž směřuje ústavní stížnost) a nikoli na jiná rozhodnutí, byť související, což v projednávané věci není naplněno.
22. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu