ECLI:CZ:US:2022:1.US.2924.22.1
sp. zn. I. ÚS 2924/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Z. Z., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Brno, Bubeníčkova 502/42, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022 č. j. 7 Tdo 637/2022-1005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2021 č. j. 52 T 4/2019-592 byla podle §314r odst. 4 trestního řádu schválena dohoda o vině a trestu uzavřená mezi státním zástupcem a stěžovatelem, čímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a k peněžitému trestu v celkové výměře 8 mil. Kč; uvedeným rozsudkem bylo nad rámec uzavřené dohody o vině a trestu rozhodnuto rovněž o náhradě škody. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2022 č. j. 4 To 57-2021-728 byla zamítnuta odvolání stěžovatele a poškozené České republiky směřující výhradně proti výroku o náhradě škody. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 11 odst. 1 čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel především brojí proti důvodům, na jejichž základě Nejvyšší soud dovodil, že je jeho dovolání nepřípustné. Judikatura, na kterou Nejvyšší soud odkázal, se podle něj nevztahuje k obdobným případům, neboť se ani jediné odkazované rozhodnutí netýká uzavřené dohody o vině a trestu. Připomíná, že v dohodě o vině a trestu nebyla stanovena výše škody, resp. nebyla vyřešena její náhrada. Má za to, že Krajský soud v Brně tím, že nad rámec uzavřené dohody o vině a trestu též rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit škodu, fakticky navýšil stěžovatelův peněžitý trest. Tvrdí, že když Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné, bylo mu tím odepřeno právo na tento stupeň soudní ochrany, a to i přesto, že nalézací ani odvolací soud neprováděl ve vztahu k výroku o náhradě škody žádné dokazování. Podotýká, že v civilním řízení by bylo vyloučeno, aby civilní soud přiznal nárok na náhradu škody bez dokazování.
Stěžovatel dále namítá, že došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, neboť v řízení před Nejvyšším soudem došlo k přidělení jeho věci senátu č. 7 a jeho předsedovi JUDr. Angyalossymu v rozporu s ustanovením §265e odst. 3 trestního řádu, v rozporu s jednacím řádem a rozvrhem práce Nejvyššího soudu. Uvádí důvody, kvůli kterým se domnívá, že přidělení věci zmíněnému senátu vzbuzuje podezření z účelového postupu a manipulace s přídělem věci. Tvrdí, že Nejvyšší soud nesprávně aplikoval příslušnou část rozvrhu práce, neboť adhezní řízení představuje zcela samostatné řízení. Domnívá se, že pro přidělení jeho věci senátu Nejvyššího soudu měl být rozhodující okamžik, kdy bylo soudu doručeno jeho dovolání, které podával přímo u Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyložil důvody, na základě kterých bylo dovolání stěžovatele přiděleno senátu č. 7. Vysvětlil, že dovolání, které bylo dne 30. 5. 2022 doručeno Nejvyššímu soudu, stěžovatel zaslal přímo Nejvyššímu soudu (tedy nikoli standardním postupem prostřednictvím soudu prvního stupně), takže z něj nebylo možné dovozovat jiné důsledky než to, že byla zachována lhůta pro podání dovolání (§265e odst. 3 trestního řádu). Zdůraznil, že pro řádné přidělení spisu konkrétnímu senátu a soudci v souladu s rozvrhem práce je směrodatné až doručení dovolání spolu s procesním spisem soudem prvního stupně, neboť pouze tak lze vyhodnotit veškerá rozhodná kritéria pro přidělení spisu. K přidělení věci 7. senátu a předsedovi senátu JUDr. Angyalossymu došlo v souladu s čl. II písm. c) odrážka sedmá rozvrhu práce, neboť usnesením ze dne 4. 2. 2020 sp. zn. 7 Tdo 1462/2019 rozhodoval o dovolání podaném v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 4/2017, přičemž trestní věc stěžovatele byla před tím, než byla ze společného řízení vyloučena, součástí uvedeného řízení. Nejvyšší soud kategoricky odmítl spekulace stěžovatele o údajných manipulacích při přidělování spisů jednotlivým senátům, jakož i jeho tvrzení, že by adhezní řízení mělo být samostatným řízením zcela odděleným od původních rozhodnutí.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti, které by měly vliv na posouzení věci a o kterých by stěžovatel nebyl informován v rámci své předchozí komunikace s Nejvyšším soudem v průběhu dovolacího řízení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí, vyjádření Nejvyššího soudu a obsah dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Ústavní soud se nejprve zabýval stěžovatelovou námitkou týkající se přidělení jeho věci v rámci dovolacího řízení 7. senátu Nejvyššího soudu a jeho předsedovi JUDr. Angyalossymu a tvrzenému porušení práva na zákonného soudce, přičemž dospěl k závěru, že tato námitka opodstatněná není. Ústavní soud bez výhrad akceptuje důvody, kvůli kterým Nejvyšší soud pro účely přidělení dovolání stěžovatele konkrétnímu senátu a soudci považoval za rozhodné až okamžik, kdy bylo dovolacímu soudu doručeno dovolání společně s procesním spisem soudem prvního stupně. Pouze na základě zohlednění všech relevantních informací případu (tedy těch, které jsou patrné právě z trestního spisu) lze správně a spolehlivě aplikovat to které pravidlo obsažené v rozvrhu práce daného soudu a přidělit věc zákonnému soudci.
Z ustanovení §265e odst. 3 trestního řádu, na které stěžovatel odkazuje, vyplývá pouze to, že lhůta k podání dovolání je zachována i tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu, popř. u soudu, který ve věci rozhodoval ve druhém stupni (a nikoli tedy u soudu prvního stupně, jak předepisuje §265e odst. 1 trestního řádu). Z citovaného ustanovení tedy nelze dovozovat žádné důsledky ve vztahu k přidělování věci podle rozvrhu práce. Ostatně kdyby byl akceptován názor stěžovatele, že pro přidělení věci je rozhodný okamžik, kdy bylo dovolání (nesprávně) podáno přímo Nejvyššímu soudu, otevíral by se tím prostor pro spekulativní jednání dovolatelů. Dovolatelé, kteří by (stejně jako stěžovatel) svévolně nerespektovali zmíněné ustanovení §265e odst. 1 trestního řádu a dovolání by podali přímo u Nejvyššího soudu, by totiž takto fakticky mohli eliminovat ta pravidla rozvrhu práce, jejichž aplikace je podmíněna znalostí konkrétních aspektů daného případu, jež lze zjistit jen z trestního spisu vedeného u soudu prvního stupně.
V posuzované věci bylo dovolání stěžovatele přiděleno 7. senátu a jeho předsedovi JUDr. Angyalossymu na základě čl. II písm. c) odrážka sedmá rozvrhu práce Nejvyššího soudu. Podle tohoto ustanovení se témuž soudci přidělí věc, kterou měl původně přidělenu, jestliže "...byla opětovně předložena Nejvyššímu soudu poté, co v ní byl podán jiný mimořádný opravný prostředek, než o kterém už Nejvyšší soud rozhodoval; totéž přiměřeně platí, byl-li podán další opravný prostředek v téže věci, kterou již Nejvyšší soud vrátil soudu nižšího stupně nebo jinému orgánu bez jejího věcného vyřízení (tzv. jinak)."
Stěžovatel se přitom mýlí, když uvádí, že rozhodující měla být druhá část tohoto ustanovení (uvedená za středníkem). Nic takového z okolností případu nevyplývá, citované ustanovení bylo použito proto, že ve stejné věci již Nejvyšší soud (resp. jeho 7. senát) v minulosti rozhodoval o podaném dovolání, tedy o "jiném mimořádném prostředku" než bylo nyní řešené dovolání stěžovatele.
Přisvědčit pak ani nelze názoru stěžovatele, že v jeho případě nebyla splněna podmínka shodnosti jeho věci s tou, ve které již Nejvyšší soud v minulosti rozhodoval o podaném dovolání, ve smyslu citovaného čl. II písm. c) odrážka sedmá rozvrhu práce Nejvyššího soudu. Jeho stěžejní argument, že adhezní řízení představuje zcela samostatné řízení, je v rozporu s tím, jak adhezní řízení pojímá současná česká právní úprava, resp. trestněprávní praxe i doktrína. Podle tohoto pojetí je adhezní řízení součástí trestního řízení, splývá s ním, zejména pokud jde o dokazování, a netvoří tedy žádnou samostatnou část, jež by byla formálně, popř. časově, oddělena (srov. např. ŠÁMAL, P. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 519).
Ústavní soud konečně musí odmítnout tvrzení stěžovatele o možném účelovém postupu trestních soudů a manipulaci s přidělením jeho věci. Z ústavní stížnosti nevyplýval žádný racionální důvod, kvůli kterému by se trestní soudy měly k takovému protiprávnímu jednání uchylovat, a zejména nic konkrétního, co by prokazovalo opodstatněnost těchto úvah. Je tedy třeba konstatovat, že v tomto směru se stěžovatel uchyluje toliko k nepodloženým spekulacím.
Ani v souvislosti s odmítnutím stěžovatelova dovolání jako nepřípustného Ústavní soud nemá, co by Nejvyššímu soudu vytknul. Ustanovení §265a odst. 2 trestního řádu obsahuje taxativní výčet rozhodnutí (soudu druhého stupně) ve věci samé, která lze napadnout dovoláním. Usnesení, jímž odvolací soud rozhodoval o odvolání směřujícím výhradně proti výroku o nároku poškozeného na náhradu škody, v tomto výčtu zahrnuto není.
Judikatura, na kterou ve svém usnesení odkazoval Nejvyšší soud, se sice skutečně nevztahuje k případům, kdy soud prvního stupně rozsudkem schválil dohodu o vině a trestu a nad její rámec rozhodl podle §314r odst. 4 trestního řádu samostatným výrokem o nároku poškozeného na náhradu škody, přičemž obviněný podal odvolání výhradně proti tomuto výroku, což byla situace, která nastala v projednávané věci. Uvedená judikatura však řeší případy, kdy odvolací soud rozhodoval výhradně o výroku o náhradě škody, tedy kdy výrok o vině a trestu z rozhodnutí soudu prvního stupně již nabyl právní moci. Právě tato okolnost je rozhodující z hlediska posouzení přípustnosti dovolání proti rozhodnutí soudu druhého stupně a nastala i v posuzované věci. Jestliže tedy Nejvyšší soud svůj právní názor o nepřípustnosti stěžovatelova dovolaní založil mj. na uvedené judikatuře, šlo o úvahu racionální a logickou, takže Ústavní soud neshledává důvod k tomu, aby ji jakkoli rozporoval.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu