ECLI:CZ:US:2022:1.US.2938.22.1
sp. zn. I. ÚS 2938/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., Věznice P. O. BOX 1, Mírov, zastoupeného Mgr. Lukášem Pařízkem, advokátem, sídlem Kateřinská 107/5, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. července 2022 č. j. 40 Co 226/2022-37 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2022 č. j. 51 EXE 3567/2013-29, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele jako povinného ze dne 24. 3. 2021, aby soudní exekutor zastavil exekuční řízení vedené na základě pověření okresního soudu ze dne 19. 2. 2013 č. j. 51 EXE 3567/2013-12. Okresní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele na zastavení exekuce byl podán předčasně, když soudní exekutor doposud nevyčerpal všechny možnosti, resp. způsoby provedení exekuce a nemá dosud ukončenou lustraci majetku stěžovatele.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "okresní soud"), napadeným usnesením uvedené usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že důvod k zastavení exekuce podřaditelný pod §268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), není dán. Okolnost, že stěžovatel se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, nemůže být bez dalšího důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Z obsahu zprávy Vězeňské služby České republiky, Věznice Mírov, nevyplývá, že by zařazení stěžovatele do pracovního procesu ve výkonu trestu odnětí svobody bránily zdravotní důvody stěžovatele. Krajský soud uvedl, že pro exekuční řízení není stanovena žádná zákonná lhůta, ve které musí pověřený soudní exekutor exekuci některým ze způsobů provedení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, realizovat. Proto i krajský soud vyhodnotil návrh stěžovatele na zastavení exekuce jako předčasně podaný. Soudní exekutor je limitován výkonem trestu stěžovatele a dosud pátrá po majetku stěžovatele. Nelze proto uvažovat o tom, že situace stěžovatele již nyní odůvodňuje zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Skutečnost, že stěžovatel je podle vlastního tvrzení nemajetný a bez pracovního zařazení, není podle krajského soudu důvodem, pro který by měla být exekuce zastavena, a je třeba trvat na splnění jeho povinnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Dále namítá, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy a provedené důkazy nesprávně vyhodnotily, čímž bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Stěžovatel konkrétně poukazuje na to, že okresní soud zamítl jeho návrh na zastavení exekuce, aniž si opatřil zprávu o stavu jeho majetku, jejíž vyhotovení navrhoval. Stěžovatel uvádí, že v prohlášení o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech chtěl poukázat na svou aktuální situaci, ale rovněž na situaci, která předcházela. Exekuční řízení je vedeno devět let, což je doba, ze které lze podle stěžovatele vyvozovat legitimní závěry o jeho majetkových poměrech, které se nezměnily. Neprovedením navrhovaných důkazů se soudy odchýlily od své ustálené judikatury.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Obecné soudy v předmětné věci dospěly k závěru, že důvod k zastavení exekuce podřaditelný pod §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., není dán. Okolnost, že stěžovatel se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, nemůže být bez dalšího důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Soudní exekutor, který je limitován výkonem trestu stěžovatele, dosud pátrá po majetku stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel je podle vlastního tvrzení nemajetný a bez pracovního zařazení, není podle obecných soudů důvodem, pro který by měla být exekuce zastavena.
9. Uvedený závěr obecných soudů odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Například v usnesení ze dne 2. 5. 2018 sp. zn. 20 Cdo 338/2018 Nejvyšší soud vyslovil, že k zastavení exekuce pro tzv. bezúčelnost (nemajetnost povinného) je třeba přistupovat zdrženlivě. Přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Exekuci je namístě zastavit z důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., teprve tehdy, neumožňuje-li aktuální majetková situace povinného pokrýt ani náklady exekuce a neexistuje-li tu současně ani reálná perspektiva, že povinný v dosažitelné budoucnosti nabude majetku, z něhož by bylo možné náklady exekuce a alespoň zčásti i plnění, které je vymáháno, uspokojit. Ústavní soud dodává, že pro posuzovanou věc relevantní judikaturu Nejvyššího soudu již ve své rozhodovací činnosti jako ústavně konformní aproboval (srov. např. usnesení ze dne 14. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 3873/17, ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 1301/19, ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 96/20, ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 365/19, ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 653/21, ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1754/22).
10. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu přirozeným vyústěním exekuce je její provedení, nikoli zastavení bez plného uspokojení oprávněného. Míra ochrany povinného je tak limitována tím, že dobrovolně nesplnil povinnost soudem uloženou (usnesení ze dne 21. 11. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3542/19). Ústavní soud v minulosti též přisvědčil závěru obecných soudů, že skutečnost, že exekuce probíhá již řadu let téměř bezúspěšně, nemůže být důvodem pro její zastavení, zavinil-li zřejmě tuto skutečnost povinný svým chováním (usnesení ze dne 20. 11. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3313/19).
11. Stěžovatel vykonává trest odnětí svobody a takový důvod k zastavení exekuce nelze akceptovat již proto, že opačný závěr by stěžovatele nespravedlivě zbavoval jeho břemene k plnění závazků přiznaných exekučním titulem, protože je to právě stěžovatel, kdo tím, že se dopustil protiprávního jednání, se stal po přechodnou dobu neschopným plnit svým věřitelům (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018 sp. zn. 20 Cdo 338/2018).
12. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích řádně vypořádaly jak s argumentací stěžovatele, tak i obecně s důvody, pro které nelze zastavit exekuci podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Pro obecné soudy bylo určující, že soudní exekutor nadále pátrá po majetku stěžovatele a že z provedeného dokazování nevyplývá, že by zařazení stěžovatele do pracovního procesu ve výkonu trestu odnětí svobody bránily zdravotní důvody stěžovatele. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, to však samo o sobě posuzovanou věc neposouvá do ústavněprávní roviny. Poukaz na srovnatelná rozhodnutí vydaná exekučním soudem v jiných věcech nebyl v ústavní stížnosti blíže specifikován. Ústavní soud přitom nezjistil, že by se ve věci jednající soudy odchýlily od dosavadní judikaturní praxe. Není úlohou Ústavního soudu, aby za této situace přehodnocoval důvody, pro které obecné soudy zamítly návrh stěžovatele. Podstatné je, že v závěrech obecných soudů nelze spatřovat svévoli či jiné vybočení ze zásad spravedlivého procesu, které by mělo za následek porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Přesto nelze vyloučit, že v budoucnu nastanou okolnosti odůvodňující zastavení exekuce. Stane-li se tak, stěžovatel bude mít znovu možnost navrhnout zastavení exekuce, případně o něm bude moci rozhodnout okresní soud i bez jeho návrhu.
13. Vytýká-li stěžovatel soudům, že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů, když si neopatřily zprávu o stavu jeho majetku (prohlášení o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech), jejíž provedení navrhoval, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti krajský soud v posuzované věci dostál, když k námitce stěžovatele v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu stěžovateli na jeho návrh formulář pro účely vyplnění prohlášení o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech nebyl zaslán. Stěžovatelem vyžadovaný formulář na prohlášení o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech zasílá soud účastníkům pouze pro účely rozhodování o jejich návrhu na osvobození od soudních poplatků, navíc takové údaje by ani nemohly nahradit vlastní šetření prováděné soudním exekutorem.
14. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právnímu závěru obecných soudů, že za stávající situace nelze spolehlivě učinit stabilní závěr o celkové a trvalé nemajetnosti stěžovatele, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
15. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu