ECLI:CZ:US:2022:1.US.2948.22.1
sp. zn. I. ÚS 2948/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Michala Krátkého, zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem nám. 3. května 1606, Otrokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2022 č. j. 23 Cdo 1875/2022-378, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 3. 3. 2022 č. j. 75 Co 420/2021-349 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 11. 2021 č. j. 13 C 101/2017-329, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Přerově zastavil dovolací řízení, neboť stěžovatel ani přes výzvu soudu nezaplatil včas soudní poplatek. Posledním dnem lhůty k zaplacení soudního poplatku byl 21. 10. 2021. Soudní poplatek byl zaplacen až 25. 10. 2021. Stěžovatel nesouhlasil s právním závěrem soudu prvního stupně o opožděném zaplacení soudního poplatku a jeho rozhodnutí napadl odvoláním. Rozhodnutí o zastavení řízení odvolací soud potvrdil. Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudní poplatek byl uhrazen včas. Soudní poplatek zaplatil dne 25. 10. 2021. Postupoval tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, podle něhož "pokud je rozhodnutí, kterým je účastník řízení vyzván k zaplacení soudního poplatku a stanovena mu lhůta k jeho zaplacení, vydáno vyšším soudním úředníkem, běží lhůta k zaplacení soudního poplatku až ode dne právní moci tohoto rozhodnutí, nikoliv ode dne jeho doručení". Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo překonáno usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022 sp. zn. 31 Cdo 1622/2021. Takovým postupem soudů byla podle stěžovatele porušena zásada legitimního očekávání a právní jistoty účastníků.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Soud I. stupně vycházel při rozhodnutí o zastavení řízení z §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle něhož nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním dovolání zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů a po marném uplynutí této lhůty řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Odvolací soud právní závěry soudu prvního stupně potvrdil, zároveň upozornil na výše uvedené usnesení velkého senátu, podle něhož "počátek běhu lhůty k zaplacení soudního poplatku není vázán na právní moc usnesení, jímž je poplatník vyzýván k zaplacení poplatku ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Není proto z tohoto pohledu významné, že usnesení (výzvu) vydal vyšší soudní úředník nebo asistent soudce, proti jehož rozhodnutí je účastník oprávněn podat námitky". Na toto rozhodnutí odkázal i Nejvyšší soud. Ústavní soud se ztotožňuje s tímto závěrem soudů, když je zřejmé, že výzva k zaplacení soudního poplatku je činěna ve formě usnesení a lhůta k plnění v případě usnesení běží od jeho doručení (§171 odst. 1 o. s. ř.). Má-li být usnesení vykonatelné až po právní moci, tj. má-li lhůta k plnění běžet až od právní moci, musí to stanovit zákon nebo tak stanovit soud ve výroku rozhodnutí (§171 odst. 3 o. s. ř.). Zákon ani rozhodnutí soudu v tomto případě však jinak nestanovilo.
Z vyžádaného usnesení Okresního soudu v Přerově č. j. 13 C 101/2017-324, jímž byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku, Ústavní soud zjistil, že soud ve výroku rozhodnutí jasně stanovil, že tak má stěžovatel učinit do 15 dnů od doručení tohoto usnesení. Počátek běhu lhůty k zaplacení soudního poplatku byl tedy stěžovateli zřejmý.
Byť lze stěžovateli přisvědčit, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na nějž odvolací soud i soud dovolací ve svých rozhodnutích k podpoře uvedených závěrů odkazují, bylo vydáno až poté, co soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení, nelze v postupu soudů shledávat porušení zásady legitimního očekávání a zásah do právní jistoty stěžovatele. Judikatura obecných soudů není formálně závazná v jiných případech a nemá formálně precedenční charakter. "Odkaz na předchozí judikaturu proto nemůže obecné soudy zprostit vázanosti zákonem (srov. čl. 95 odst. 1 Ústavy), resp. právem" (MELZER, F. In MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. I. svazek. Praha: Leges, 2013, s. 229-230). "Důvodné očekávání obdobného rozhodnutí věci nezakládá žádné subjektivní (veřejné, a už vůbec ne soukromé) právo na to, aby věc byla skutečně obdobně rozhodnuta. Takový požadavek neplyne ani z ústavního pořádku, ani z §13 ObčZ." (LAVICKÝ, P. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654), 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2022, s. 76-80).
Soudy odvolací i dovolací v souladu s požadavky §13 o. z. řádně a logicky odůvodnily, proč se se závěry rozhodnutí, na něž odkazoval stěžovatel, neztotožnily a svůj právní závěr přesvědčivě zdůvodnily, a to v souladu s požadavky vyslovenými Ústavním soudem (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2571/16, IV. ÚS 451/05, III. ÚS 1687/17 a další).
Ústavní soud uzavírá, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s postupem a právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl svědčit o opodstatněnosti jeho právního názoru. V předmětné věci však jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Svůj postup a závěry obecné soudy řádně odůvodnily. Ústavní soud proto neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí ani postup jim předcházející byly projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu