ECLI:CZ:US:2022:1.US.2951.21.1
sp. zn. I. ÚS 2951/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Hrdiny, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 2319/2020-1059 ze dne 25. 8. 2021 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 233/2018-968 ze dne 28. 11. 2019, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 43 Cm 134/2008-921 ze dne 18. 6. 2018 (dále také "rozhodnutí nalézacího soudu") uložil stěžovateli jakožto žalovanému zaplatit žalobci částku ve výši 294 875,50 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Vrchní soud v Praze (dále také "odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem č. j. 6 Cmo 233/2018-968 ze dne 28. 11. 2019 rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením č. j. 27 Cdo 2319/2020-1059 ze dne 25. 8. 2021 odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh celého řízení a stručně řečeno uvádí, že Vrchní soud v Praze porušil v předmětném řízení velmi závažným způsobem procesní zásady vyplývající z práva na spravedlivý proces a to tím, že zvýhodnil postupnou řadu žalobců, jimž bylo umožněno žalobu rozšiřovat i po extrémně dlouhé době a stěžovateli - již tak znevýhodněnému později konstatovaným principem objektivní odpovědnosti - byla svévolně odmítnuta námitka promlčení a zároveň znemožněna procesní obrana. Tento vadný postup posléze nenapravil ani Nejvyšší soud, kterému vyčítá selektivní a formalistický přístup při posouzení dovolacích námitek. Dle názoru stěžovatele tak postupem soudů došlo nejen k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, ale k porušení jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však v nyní projednávaném případě nejedná.
Ústavní soud konstatuje, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241 občanského soudního řádu a ve vazbě na §237 občanského soudního řádu vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
Ústavní soud uvádí, že v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal nic podstatného, co by mu mohl z ústavněprávního hlediska vytknout. Nejvyšší soud řádně odůvodnil, proč stěžovatelem otevřené otázky přípustnost dovolání nezakládají a proč tedy nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelný a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud neshledal ústavněprávní deficit ani v rozhodování Vrchního soudu v Praze, který se v napadeném rozsudku řádně vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele a své rozhodnutí plausibilně a náležitě odůvodnil v souladu s ústavněprávními požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny. Úvahy jmenovaných soudů se tak zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany nadepsaných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu