ECLI:CZ:US:2022:1.US.2958.22.1
sp. zn. I. ÚS 2958/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., nyní ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Lukášem Pařízkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Kateřinská 107/5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 40 Co 297/2022-40 ze dne 10. 8. 2022 a usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 50 EXE 3945/2016-32 ze dne 28. 6. 2022, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Okresní soud v Olomouci (dále jen "exekuční soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh, kterým se stěžovatel domáhal zastavení exekuce vedené u exekučního soudu pod sp. zn. 50 EXE 3945/2016 pro pohledávku vedlejší účastnice ve výši 1 517 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí exekučního soudu potvrdil.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněná. Obecné soudy neprovedly a opomenuly stěžovatelem navrhované důkazy (zejména zprávu o stavu majetku stěžovatele a prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech). Stěžovatel očekával, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný případ, který se s nyní projednávanou věcí shoduje v podstatných znacích. Zároveň chtěl navrženými důkazy poukázat jednak na svou aktuální situaci, jednak na předchozích šest let, během kterých se jeho majetková situace nezměnila. Připustil-li by soud navržené důkazy či důkazy obdobné (výpověď svědka, zprávu soudního exekutora zkoumající poměry i do minulosti), nebyla by porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Obecné soudy se namísto dosavadními poměry zabývaly nepodloženými poměry stěžovatele ve vztahu do budoucna; podle stěžovatele však není možné odůvodňovat soudní rozhodnutí slovy "kdyby" či "mohl by".
4. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem v řízení u obecných soudů [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení odvolacího soudu (§72 odst. 3 téhož zákona), a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona, protože stěžovatel vyčerpal procesní prostředky, které mu občanský soudní řád k ochraně práva poskytuje; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatele.
6. Obecné soudy se s návrhem stěžovatele na zastavení exekuce pečlivě a srozumitelně vypořádaly. Odvolací soud předně uvedl, že samotná skutečnost, že se stěžovatel nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, nemůže být bez dalšího důvodem pro zastavení exekuce ve smyslu §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (bod 10 napadeného usnesení). Odvolací soud se zároveň zabýval i dosavadním průběhem exekučního řízení, uvedl-li, že byť vedlejší účastnice podala návrh na zahájení exekuce v roce 2016, je s ohledem na výkon trestu odnětí svobody stěžovatele zřejmé, že soudní exekutor dosud neměl možnost dokončit lustraci majetku (viz bod 11 napadeného usnesení). Právo stěžovatele na spravedlivý proces pak odvolací soud neporušil, jestliže předčasnost návrhu na zastavení exekuce odůvodnil potenciální možností umoření dluhů stěžovatele v budoucnu, bude-li si po výkonu trestu odnětí svobody schopen najít zaměstnání (viz bod 11 napadeného usnesení). Takový postup je logický, upozornil-li odvolací soud zároveň na to, že v zákoně je časové omezení exekučního řízení dáno dobou, než budou poměry povinného objektivně zjištěny soudním exekutorem, a že na provedení exekuce je třeba trvat za využití všech zákonných prostředků (viz tamtéž).
7. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy opomenuly provést jím navržené důkazy, lze odkázat na bod 12 napadeného usnesení, ve kterém odvolací soud řádně vysvětlil, proč se stěžovatelem vyžadovaný formulář na prohlášení o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech zasílá účastníkům pouze pro účely rozhodování o jejich návrhu na osvobození od soudních poplatků, a proč by takové údaje stejně nemohly nahradit vlastní šetření prováděné soudním exekutorem. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020 (N 20/98 SbNU 156), bod 15].
8. K očekávání stěžovatele, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný, lze uvést, že tato námitka je zcela nekonkrétní - byť stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti nese důkazní břemeno, tvrzený rozpor žádným způsobem blíže neosvětlil. Poukazoval-li stěžovatel na nejednotné rozhodování různých soudů ve věcech týkajících se jeho osoby, lze v obecné rovině souhlasit s tím, že nejednotnost soudního rozhodování je věcí nežádoucí; úkolem Ústavního soudu nicméně není, aby vnucoval obecným soudům určitý výklad podústavního práva a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení sjednotitele judikatury uvnitř obecného soudnictví (viz např. bod 9 usnesení sp. zn. II. ÚS 1410/17 ze dne 15. 8. 2017).
9. Protože Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu