ECLI:CZ:US:2022:1.US.2965.21.1
sp. zn. I. ÚS 2965/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Mikulíka, zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem, sídlem Kopečná 940/14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 č. j. 33 Cdo 1357/2021-300 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2019 č. j. 19 Co 315/2018-223, za vedlejšího účastenství Františka Micy, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 11. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2018 č. j. 263 C 86/2013-190 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 550 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudek městského soudu potvrdil. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že tento odmítl podané dovolání pro vady, neboť stěžovatel nenaplnil jednu z náležitostí dovolání, a to vymezení jeho přípustnosti v souladu s §237 o. s. ř. Stěžovatel v ústavní stížnosti mimo jiné namítl, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť jím učiněné závěry nemají žádnou oporu v dokazování a současně jsou též v rozporu s platnou judikaturou.
III.
Ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, přičemž k právní argumentaci Nejvyššího soudu se prakticky nevyjadřuje. Je to přitom právě napadené usnesení dovolacího soudu, jehož závěry jsou pro posouzení ústavní stížnosti jako celku podstatné. Je tomu tak proto, že důvodem odmítnutí dovolání, což stěžovatel přehlíží, bylo nesplnění zákonem stanovených požadavků na vymezení přípustnosti dovolání a uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu. V takovém případě však stěžovatel nevyužil dovolání efektivně.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V případě absence tohoto vymezení je dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. Z uvedeného je zřejmé, že vymezení a posouzení splnění náležitostí dovolání a jeho následné odmítnutí je otázkou podústavního práva, jehož výklad a použití jsou svěřeny především obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv zasahovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. použití procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních, což však není stávající případ. V části týkající se rozhodnutí dovolacího soudu je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Neuplatnil-li stěžovatel způsobilý dovolací důvod a neumožnil-li tak Nejvyššímu soudu, aby se, byť kvazimeritorně, zabýval jeho dovoláním (v dovolacím řízení nebylo možno pro nedostatek spočívající v absenci zákonem stanovených požadavků na jeho přípustnost a uplatněním nezpůsobilého dovolacího důvodu pokračovat), má tato skutečnost nevyhnutelné procesní důsledky pro posuzování přípustnosti ústavní stížnosti vůči předchozím procesním prostředkům k ochraně práva stěžovatele proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu, neboť přípustnost ústavní stížnosti proti těmto rozsudkům je založena na vyčerpání předchozích procesních prostředků.
Je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně i obsahově bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu považovat za přípustnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu