ECLI:CZ:US:2022:1.US.2977.21.2
sp. zn. I. ÚS 2977/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petra Macha, zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021 č. j. 30 Cdo 1204/2020-448, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019 č. j. 68 Co 335/2019-402 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2018 č. j. 42 C 40/2015-307, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které připustily extrémní rozpor mezi tím, co bylo v řízení prokázáno a vyšlo najevo, a zjištěnými závěry, na nichž napadená rozhodnutí postavily. Stěžovatel uvádí, že soudy po něm vyžadovaly vyšší důkazní standard, než bylo v daném případě namístě, nepoučily jej v rozporu s tehdejší judikaturou Nejvyššího soudu o tom, že navzdory opakovanému označení dalších důkazních prostředků neunáší důkazní břemeno, a aplikovaly judikaturu, která s danou věci nijak nesouvisela, čímž zatížily soudní rozhodování nepřezkoumatelností.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 3 500 000 USD s příslušenstvím jako náhrady škody (ve výši 2 930 000 USD) a nemajetkové újmy (ve výši 570 000 USD), jež mu měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 27 C 152/2009 spočívajícího v tom, že soud nezajistil řádné nakládání se spisem. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 4 500 Kč (výrok II.). Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč (výrok II.). Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud nejdříve vyhověl návrhu stěžovatele na vyloučení soudce Pavla Rychetského z projednání a rozhodování této věci (usnesením ze dne 11. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 2977/21-21) a následně posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání vysvětlil, že námitky stěžovatele nemohou přípustnost dovolání založit, neboť se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Stěžovatel tak nesplnil své povinnosti, v důsledku čehož bylo jeho dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu