ECLI:CZ:US:2022:1.US.3007.22.1
sp. zn. I. ÚS 3007/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky STAVOPLAST KL spol. s r. o., se sídlem Stachy 266, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 842/2022-386 ze dne 21. 7. 2022 a výrokům II. a III. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 933/2021-358 ze dne 9. 11. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Haffar Machine Co., se sídlem v Íránské islámské republice, Opp. Maskan Org., Maaliabad Blvd., Shiraz, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 11 odst. 1 Listiny; dále namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Okresní soud v Prachaticích (dále jen "okresní soud") zamítl rozsudkem č. j. 9 C 120/2016-180 ze dne 14. 8. 2019 žalobu vedlejší účastnice v části, v níž se proti stěžovatelce domáhala vydání kráčivého rypadla; stěžovatelce však uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici 162 000 EUR s příslušenstvím. V řízení nebylo prokázáno, že společnost X, která se stěžovatelkou uzavřela kupní smlouvu na předmětný stroj, tuto smlouvu uzavřela jako vlastník; okresní soud naopak dovodil, že vlastníkem byla vedlejší účastnice. Protože stěžovatelka již rypadlem nedisponovala, byla žaloba na vydání stroje zamítnuta, stěžovatelce ovšem byla uložena povinnost k náhradě škody. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") prvostupňové rozhodnutí rozsudkem č. j. 22 Co 1710/2019-214 ze dne 11. 2. 2020 potvrdil.
3. Dne 24. 6. 2020 stěžovatelka nejprve podala proti meritorním rozsudkům krajského soudu a okresního soudu žalobu pro zmatečnost a následně dne 14. 7. 2020 i návrh na obnovu řízení. Řízení o obou návrzích byla spojena podle §235b odst. 1 o. s. ř. Okresní soud usnesením č. j. 9 C 120/2016-332 ze dne 29. 4. 2021 zamítl žalobu pro zmatečnost (výrok I.) i návrh na obnovu řízení (výrok II.); stěžovatelce dále uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici 97 347,20 Kč na náhradě nákladů řízení ve věci žaloby pro zmatečnost (výrok III.) a 94 382,20 Kč jako náhradu nákladů řízení ve věci žaloby na obnovu řízení (výrok IV).
4. K odvolání stěžovatelky do výroků II., III. a IV. krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí ve výroku II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. a IV. je změnil tak, že stěžovatelka je povinna vedlejší účastnici zaplatit 161 551,20 Kč jako náhradu nákladů prvostupňového řízení (výrok II.); konečně stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici 34 013,10 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud dovodil, že s ohledem na spojení řízení podle §235b odst. 1 o. s. ř. je třeba aplikovat §12 odst. 3 advokátního tarifu, podle kterého se při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka předně tvrdí, že otázka náhrady nákladů řízení může podle judikatury Ústavního soudu nabýt ústavněprávní dimenze v případech extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž byl obsažen prvek svévole, nebo v důsledku závažného pochybení či zjevného omylu soudu. K takovému extrémnímu pochybení podle stěžovatelky došlo v jejím případě. Stěžovatelka spatřuje v použití §12 odst. 3 advokátního tarifu nepředvídatelnou interpretační libovůli. Krajský soud přehlédl, že citované ustanovení lze použít jen za předpokladu, že spojení věcí ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem; v posuzované věci ale spojení bylo stanoveno §235b odst. 1 o. s. ř.; měl být proto použit §8 odst. 3 advokátního tarifu, podle něhož, je-li zákonem stanoveno spojení dvou nebo více věcí ke společnému projednání, považuje se za tarifní hodnotu hodnota věci, která je nejvyšší. Podle stěžovatelky jde o jednoznačné ustanovení, jehož výklad nečiní žádné obtíže. Krajský soud rovněž porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že se nezabýval odvolací námitkou ohledně oprávněnosti přiznání náhrady nákladů řízení okresním soudem za úkon právní služby příprava a převzetí zastoupení. Stěžovatelka v tomto ohledu namítala, že vedlejší účastnici nevznikl nárok na náhradu nákladů za tento úkon, neboť k žádnému novému převzetí právního zastoupení nedošlo (okresní soud doručoval návrhy přímo právnímu zástupci, nebyla předložena nová plná moc, a nadto se jedná o pokračující řízení obdobně jako u dovolání). Stěžovatelka konečně namítá, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl jako nepřípustné z důvodu, který ve skutečnosti naplněn nebyl, čímž jí odepřel přístup k soudu a spravedlnosti (denegatio iustitiae).
6. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastníkem v předchozích řízeních [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu (§72 odst. 3 téhož zákona), a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona, protože stěžovatelka vyčerpala procesní prostředky, které jí občanský soudní řád k ochraně práv poskytuje; stěžovatelka je zastoupena advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tak tomu podle Ústavního soudu je i v nyní projednávaném případě stěžovatelky.
8. První linií argumentů stěžovatelka namítá pochybení krajského soudu při stanovení výše náhrady nákladů řízení podle odlišného ustanovení advokátního tarifu. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka si je vědoma skutečnosti, že k problematice nákladů řízení se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, nebo zjistí-li Ústavní soud extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3) či bod 18 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3017/19 ze dne 28. 4. 2020]. Byť stěžovatelka obecně tvrdí, že takový extrémní rozpor s principy spravedlnosti v jejím případě nastal, uvedený rozpor odůvodňuje pouze chybnou aplikací ustanovení advokátního tarifu. Stěžovatelka v tomto ohledu v ústavní stížnosti kupříkladu nevysvětluje, jaké výjimečné dopady mělo tvrzené chybné rozhodnutí krajského soudu do její majetkové sféry mít. Stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti nese břemeno tvrzení, z něhož vyplývá povinnost předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv ve smyslu referenčního rámce ústavnosti [usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022]. Ústavní soud dospěl k závěru, že předložená argumentace stěžovatelky pouze vybízí Ústavní soud, aby "kontroloval" správný výpočet výše náhrady nákladů řízení obecnými soudy, ale nijak nevysvětluje, proč tvrzené pochybení krajského soudu odůvodňuje výjimečný zásah Ústavního soudu, tedy skutečnou výjimku z pravidla.
9. Ústavní soud k tomuto závěru dospěl i s ohledem na to, že stěžovatelce se v projednávané věci nepodařilo prokázat ani porušení jiného jejího základního práva. Se stěžovatelčinou námitkou, že jí Nejvyšší soud odepřel přístup ke spravedlnosti, protože nedostatečně posoudil v dovolání předestřenou otázku, se Ústavní soud neztotožňuje. Stěžovatelka v dovolání tvrdila, že rozhodnutí krajského soudu závisí na dosud neřešené otázce "zda lze považovat za novou skutečnost nebo důkaz, které odůvodňují povolení obnovy řízení, rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení vydané až po pravomocném skončení věci, který na základě svého šetření za osobu, která způsobila žalobkyni škodu, jejíž náhrada byla předmětem původní vlastnické žaloby, označuje jinou osobu než žalovanou." Podle stěžovatelky ze skutkových zjištění učiněných v trestním řízení vyplývá, že osobou, která způsobila vedlejší účastnici škodu, nebyla stěžovatelka, nýbrž pan J. F., potažmo společnost X.
10. Nejvyšší soud stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, že uvedená otázka již v judikatuře dovolacího soudu řešena byla. Uvedl, že podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že "[s]kutečnosti a důkazy jsou ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nové tehdy, jestliže je účastník řízení - přestože v době původního řízení objektivně vzato existovaly - nemohl použít bez své viny, tj. proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost" (viz str. 4 napadeného usnesení). Dále odkázal na existující judikaturu, podle které "pro závěr, že nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit (buď samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy) pro účastníka, který se obnovy domáhá, příznivější rozhodnutí ve věci, postačuje, že se jeví alespoň jako pravděpodobný" (str. 5 napadeného usnesení). V tomto smyslu tedy Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vyvrátil přesvědčení stěžovatelky, že předestřená otázka dosud v judikatuře řešena nebyla.
11. Posoudil-li konečně Nejvyšší soud nad rámec uvedeného i to, zda bylo hodnocení tvrzených nových skutečností a důkazů krajského soudu v souladu s existující judikaturou dovolacího soudu, nelze ani v tom spatřovat porušení základních práv stěžovatelky. Nejvyšší soud předně uvedl, že rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení vychází z úředních záznamů, které okresní soud měl k dispozici již při rozhodování o původní vlastnické žalobě, provedl jimi důkaz, jsou součástí spisu a ve svém rozhodnutí také provedl jejich hodnocení (str. 3 napadeného usnesení). Byť právě uvedené hodnocení stěžovatelka rozporuje, dovolací soud dále zdůraznil, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno i na důvodu, že stěžovatelkou tvrzené skutečnosti by ji nemohly přinést příznivější rozhodnutí ve věci, protože případný závěr o způsobení škody J. F., resp. společností X, by neznamenal nedostatek pasivní legitimace stěžovatelky v původním řízení (viz str. 4 napadeného usnesení). V tomto smyslu stěžovatelka v ústavní stížnosti již nic konkrétního netvrdí. S ohledem na to, že je to primárně Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o naplnění předpokladu přípustnosti dovolání (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 87/20 ze dne 23. 7. 2020), dospěl Ústavní soud k závěru, že právě uvedené odůvodnění dovolacího soudu z ústavně právního hlediska rovněž obstojí.
12. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. 11. 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu