ECLI:CZ:US:2022:1.US.3053.21.1
sp. zn. I. ÚS 3053/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Soběnov, náměstí J. V. Kamarýta 44, Velešín, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, advokátem se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2021 č. j. 28 Cdo 2139/2021-290, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021 č. j. 4 Co 20/2020-265 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2019 č. j. 11 C 38/2016-236, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") domáhala vydání tam uvedené nemovitosti a tím i nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 4. 12. 2015 č. j. 352769/2013/R1721/RR14043.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a částečně změnil ve výroku o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž předmětná nemovitost (vodní plocha o výměře 4 775 m2) byla v roce 2010 zahrnuta do územního plánu obce Soběnov a jako "biologický rybník" (stabilizační - dočišťovací - nádrž) má být podle zpracovaného projektu součástí plánované technické infrastruktury označené jako "VPS 7" spočívající ve výstavbě kanalizace, dočišťovací nádrže a čističky odpadních vod s plochou technické infrastruktury. Na provozu rybníka pro primární účel přírodního dočišťování vody a následného završení odvodu čištěných odpadních vod z obce je veřejný zájem, neboť zvýší životní komfort obyvatel obce a zlepší hygienickou situaci v obci. Jde o koncový článek celku podřízeného jednotnému režimu a funkčnost celku závisí na fungování každé části. Chov ryb je v biologickém rybníku sice možný, nicméně za dodržení zvláštních podmínek, když navíc konzumace masa takto chovaných ryb je problematická vzhledem k přítomnosti množství cizorodých látek přitékajících do rybníku z čističky odpadních vod. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil, že v projednávané věci je naplněn výlukový důvod bránící vydání předmětného pozemku ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."). Připomněl, že výše uvedená veřejně prospěšná stavba technické infrastruktury byla v územně plánovací dokumentaci (územním plánu obce Soběnov) řádně vymezena ještě předtím, než stěžovatelka uplatnila u povinné osoby výzvou dne 20. 8. 2013 nárok na vydání předmětné nemovitosti. Soud poukázal na to, že není přitom významné, zda v souvislosti s touto veřejně prospěšnou stavbou územní plán obce Soběnov počítal s tím, zda předmětnou nemovitost bude pro daný účel potřeba vyvlastnit či zda postačí, že k ní bude zřízeno věcné břemeno umožňující vybudování a provoz veřejně prospěšné stavby, neboť stěžovatelka by se při nakládání s rybníkem musela podřídit pravidlům a režimu fungování celého systému, což by realizaci jejích vlastnických práv značně omezovalo (údržba rybníku, chov pouze rybí osádky v konkrétním druhu a množství, sledování kvality vody, specifický způsob výlovu). Využití zemědělské nemovitosti k zemědělské produkci (komerční chov ryb) by bylo vzhledem k funkci biologického rybníku problematické až nemožné. Proto by stěžovatelce v případě vydání předmětné nemovitosti zůstalo zachováno pouze tzv. holé vlastnictví. Pro vybudování a provoz biologického rybníka by tak s ohledem na konkrétní okolnosti případu nepostačovalo k předmětnému pozemku zřídit věcné břemeno, ale musel by být vyvlastněn.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §237 o. s. ř. a §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. V prvé řadě poukázal na již citované ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. a konstatoval, že stěžovatelkou připomínaná judikatura, od níž se měl odvolací soud odchýlit, dovoláním vymezenou otázku vůbec neřeší. Navíc zdůraznil, že posouzení otázky podstatného omezení výkonu vlastnických oprávnění oprávněné osoby se pojí s posouzením individuálně daných konkrétních skutkových okolností a jedná se proto o závěr skutkový. Pokud v poměrech projednávané věci odvolací soud pro účely naplnění výlukového důvodu podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. vycházel z platného územního plánu obce Soběnov z prosince roku 2010, v němž již byl "biologický rybník" coby součást soustavy čištění odpadních vod z obce vymezen a stěžovatelka podala výzvu k vydání předmětné nemovitosti u povinné osoby (až) dne 20. 8. 2013, pak se od judikatorního závěru Nejvyššího soudu nijak neodchýlil. Dovolací soud připomněl, že již výše uvedený závěr soudu prvního stupně (implicitně převzatý odvolacím soudem), že veřejným zájmem diktovaná potřeba pro účely zřízení a provozu veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury konkrétní pozemek vyvlastnit nezávisí na údaji o vyvlastnění (či zřízení věcného břemene) v územní plánovací dokumentaci, ale na charakteru a účelu stavby, jež mohou mít vliv na rozsah výkonu vlastnického práva oprávněnou osobou. Nejvyšší soud dále konstatoval, že přípustnost dovolání nezakládá nejen řešení otázky, zda lze §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. aplikovat na každou veřejně prospěšnou stavbu dopravní či technické infrastruktury vymezenou v územně plánovací dokumentaci, či jen na takovou, pro kterou je v této dokumentaci vymezena možnost vyvlastnit práva k pozemkům nebo stavbám, neboť na řešení této otázky rozsudek odvolacího soudu nezávisí, ale také závěr odvolacího soudu o zachování pouze tzv. holého vlastnictví, kterým se vrchní soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil. V dané návaznosti Nejvyšší soud (opět v kontextu vlastní judikatury) zdůraznil, že úsudek o potřebě vyvlastnit pozemek či stavbu pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury vymezené ve schválené územně plánovací dokumentaci činí soud na základě individuálně daných konkrétních okolností toho kterého případu zjištěných na základě řádně provedeného dokazování (srov. velmi podrobnou reprodukci v bodech 20. až 38. odůvodnění rozsudku krajského soudu a z nich učiněný skutkový závěr v bodě 42. tamtéž), když navíc hodnocení provedených důkazů v řízení před odvolacím soudem a skutkové námitky o neúplně zjištěném či nesprávně zjištěném skutkovém stavu přípustnost dovolání založit nemohou. Dovolací soud ještě připomněl, že z hlediska právního posouzení věci krajský soud i vrchní soud vycházely ve svých závěrech z kritérií, jež sám vymezil v dřívějším kasačním rozsudku vydaném v souzené věci (ze dne 2. 4. 2019 č. j. 28 Cdo 3739/2018-101). Nejvyšší soud konečně k argumentaci stěžovatelky, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (tj. od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 646/2021), uvedl, že se tak stalo za odlišné skutkové situace a v právě souzené věci jde o argumentaci nepřiléhavou.
III
V ústavní stížnosti, která je svým obsahem podobná odvolání i dovolání, stěžovatelka nejprve shrnula souzenou věc. Následně poukázala na možné využití předmětné nemovitosti po jejím vydání, připomněla nedostatečné rozlišování skutkových a právních otázek v řízeních u dovolacího soudu a dále se také domnívá, že v souzené věci neproběhl test proporcionality v podobě v jaké jej "v kontextu sporných výlukových důvodů (v daném případě stěžovatel spornost dovozuje z potřeby extenzivního výkladu výlukového důvodu)" vyžaduje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14. Stěžovatelka současně připomněla nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1697/21, který poukázal na nutnost odůvodnění a vysvětlení jednotlivých kroků testu proporcionality tak, aby stěžovatelka porozuměla, proč převýšil tvrzený veřejný zájem na nevydání předmětného pozemku nad jejími právy a cíli restitučního zákonodárství.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Závěry civilních soudů nelze považovat za formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro předmětná rozhodnutí. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Pouhá opakující se polemika stěžovatelky se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Civilní soudy přitom dostatečně vysvětlily důvody svého postupu a poukázaly na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Ústavní soud musí připomenout, že k povaze nároků církví a náboženských společností na vydání majetku podle zákona č. 428/2012 Sb. a existence jejich legitimního očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě se opakovaně vyjadřoval jak při samotném přezkumu ústavnosti uvedeného zákona (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13), tak při projednávání individuálních ústavních stížností jednotlivých oprávněných osob. Konkrétně např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 3397/17 dospěl k závěru, že právo na tzv. legitimní očekávání na vydání historického církevního majetku v restituci není porušeno v případě, bylo-li očekávání založeno v potřebě budoucího vydání zákona, nikoli v důvěře v již státem vydaný právní akt, který by konkrétně jeho předmět a konkrétní subjekty vymezil. Legitimní očekávání, založené v §29 zákona č. 172/1991 Sb., bylo "transformováno" zákonem č. 428/2012 Sb. do konkrétních majetkových práv konkrétních subjektů práva a přestalo ve své původní podobě existovat; restitučních nároků se proto lze dovolávat jen v mezích stanovených tímto zákonem. Obdobně musí Ústavní soud připomenout, že zákonodárce rozhodnutím odčinit pouze některé (nikoli všechny) majetkové křivdy (a za současného poskytnutí finanční kompenzace) neporušuje legitimní očekávání oprávněných subjektů ani další ústavně zaručená práva. Stanoví-li zákon pro vznik restitučního nároku určité legitimní nediskriminující podmínky - a aplikující orgány - především soudy - tyto podmínky přezkoumatelným způsobem vyloží a použijí na konkrétní projednávaný případ a své závěry v odůvodnění vydaných rozhodnutí přesvědčivým způsobem obhájí, není jejich postupu z ústavněprávního hlediska co vytknout.
Z výše uvedené rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že nejsou zatížena svévolí či nepřezkoumatelností; stěžovatelce se zároveň v řízení dostalo adekvátního prostoru k prezentaci vlastního náhledu na věc. Civilní soudy stěžovatelčiny připomínky neignorovaly a adekvátně se s nimi vypořádaly. Argumentace stěžovatelky obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí. Hypoteticky poukazuje na to, že by v souvislosti s primární funkcí biologického rybníka mohla přicházet v úvahu realizace také jeho funkce sekundární (tj. chovu ryb určených ke konzumaci masa nebo k tzv. rybolovu "chyť a pusť"). Stěžovatelka v této souvislosti jakoby pomíjela nejen již shora připomínanou argumentaci a závěry obou nižších soudů týkající se takového chovu ryb, ale také další výše připomínané klíčové funkce biologického rybníka vycházející z jeho místa, účelu a vůbec smyslu v celém projektu. Nezanedbatelná jsou ostatně také hlediska organizační, hygienická, dopravní a ochranná, kterým se tyto soudy v ucelenosti věnovaly. Ústavní soud ostatně usuzuje, že stěžovatelka se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakované výtky, jímž soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat, když jednotlivé kroky v této argumentaci jsou jasné, zřetelné a vypovídají o vhodnosti (způsobilosti k dosažení cíle, tj. zásadní funkce biologického rybníka jako součásti technické infrastruktury), potřebnosti přijatého řešení (tj. relativně nejšetrnějšímu celostnímu zajištění integrity a fungování systému odvodu a čistění odpadních vod v obci Soběnov) a konečně také o přiměřenosti v kontextu §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. (tj. za situace, kdy - jak ostatně vyplývá z výše uvedeného - dostatečným, resp. funkčním řešením všech v úvahu přicházejících hledisek není ani zřízení věcného břemene). Koneckonců nelze pominout ani fakt, že argumentace všech soudů má také dostatečnou oporu v judikatuře. Na těchto skutečnostech nemůže nic změnit ani stěžovatelčin požadavek na extenzivní výklad výlukového důvodu, a to ani za situace, kdy se stěžovatelka subjektivně domnívá, že tvrzený veřejný zájem na nevydání předmětného pozemku nepřevýšil nad jejími právy a cíli restitučního zákonodárství. Skutečnost, že stěžovatelčině argumentaci civilní soudy nepřisvědčily, porušení jejích základních práv nezakládá.
Příznivý výsledek řízení nezaručuje jeho účastníkovi ani právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny, které měly civilní soudy ve věci stěžovatelky porušit; jeho smyslem je garance procesních práv zajišťujících účastníkům řízení rovné postavení s rovnými příležitostmi vyjádřit se ve věci ke všem relevantním skutečnostem a právem dočkat se v soudním rozhodnutí vypořádání všech námitek a procesních (zejména důkazních) návrhů. Ani v tomto ohledu nebyla stěžovatelka v řízení před civilními soudy na svých právech zkrácena.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelčina (druhého) dovolání nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu