ECLI:CZ:US:2022:1.US.3068.22.1
sp. zn. I. ÚS 3068/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele I. D., zastoupeného Mgr. Michalem Žibřidem, advokátem se sídlem v Táboře, Údolní 2997, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 556/2022-859 ze dne 27. července 2022, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 7 To 170/2021-834 ze dne 13. ledna 2022 a rozsudku Okresního soudu v Lounech č. j. 3 T 113/2019-764 ze dne 3. března 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Lounech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Lounech (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku dílem ve stádiu pokusu a dílem dokonaného, a za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu třiceti šesti měsíců. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") zamítl. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení práva na spravedlivý proces, presumpce neviny a principu in dubio pro reo, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil stíhaného jednání, ale právě naopak provedené důkazy jeho vinu vyvrací.
3. Stěžovatel byl odsouzen za to, že do účetnictví právnické osoby (spolu-odsouzená) zahrnul mezi podklady pro výpočet DPH faktury za nerealizované platby. Obecné soudy se podle něj vůbec nezabývaly faktickým plněním a existencí zboží a vycházely pouze z toho, že obchodní korporace, které měly zboží dodat (a přijmout plnění), je nevykázaly ve svých daňových přiznáních - tím sebe obohatily a stěžovatele vystavily trestnímu stíhání. Přestože doložil faktury a úřední záznam správce daně, potvrzující skutečnou existenci zboží, obecné soudy vyslovily závěr o neexistenci zboží. Stěžovatel odkázal na výpověď pracovnice finančního úřadu, podle které zboží ve skladu bylo. K postupu výměny zboží a zaplacení odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 5 Tdo 1503/2014 a sp. zn. 4 Tdo 381/2019).
4. Stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí v přesvědčení, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nepřísluší mu zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů. Úkolem obecných soudů je zkoumat a posoudit, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu. Ústavní soud zasáhne pouze, zjistí-li nejzávažnější pochybení, porušující základní práva a svobody: jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či libovůle.
6. Napadeným rozsudkem byli právnická osoba a stěžovatel, který byl jejím jednatelem, uznáni vinnými, protože jako daňový náklad uvedli faktury za platby, které neproběhly. Nalézací soud se důkladně zabýval okolnostmi, za nichž mělo být zboží získáno a následně prodáno, a zjistil, že obchodní partneři byli "mrtvou schránkou", zastupovali je "bílí koně", zabývali se zcela odlišným druhem podnikání nebo jsou dlouhodobě na území České republiky i v SRN nekontaktní. Při prověřování finančních schopnosti a možností odsouzených uzavřít podezřelé obchody nalézací soud zjistil jejich nereálnost, neexistenci prostředků pro uhrazení vystavených faktur, vady v účetnictví aj. Odkazoval-li stěžovatel na místní šetření správce daně, jímž měla být prokázána existence zboží, vycházel nalézací soud z výpovědi svědkyně, která uvedla v souladu s přiloženým úředním záznamem, že zboží (zběžně) viděla, nekontrolovala jeho druh, množství ani soulad s fakturami, protože účelem šetření bylo ověřit pouze existenci plátce DPH. Odvolací soud vyhodnotil závěry nalézacího soudu jako dostatečné, srozumitelné, úplné a odvolací námitky stěžovatele jako opakování jeho obhajoby. Rovněž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že důvody k vynesení rozsudku byly zákonné, že je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními i právními závěry.
7. Z napadených rozhodnutí je též zjevné, že stěžovatel svoji obhajobu zopakoval v opravných prostředcích i v ústavní stížnosti a opakovaně poukazuje na jeden důkaz, který interpretuje izolovaně a přikládá mu nepřiměřenou váhu; činí tak přesto, že obecné soudy (především nalézací soud) se důkladně věnovaly prověření všech okolností případu a srozumitelně vysvětlily, proč obhajobě neuvěřily a dospěly k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Vina nebyla dovozena jen z absence daňových přiznání obchodních partnerů, ale komplexním posouzením všech obchodních vztahů a chování odsouzených.
8. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zaručuje každému možnost obrátit se na soud, který bude jeho věc rozhodovat podle předem stanovených pravidel; nezaručuje však, že výsledné rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení. Presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) zaručuje, že není-li prokázána vina, je na obviněného nutno hledět jako na nevinného. Zde se uplatní princip in dubio pro reo, podle kterého vyvstanou-li v řízení důvodné pochybnosti, musí být vyloženy ve prospěch obviněného. Pochybnosti však musí být objektivně důvodné, a nikoliv jen alternativním výkladem některých důkazů, který by mohl svědčit ve prospěch obviněného.
9. V projednávané věci provedly obecné soudy řadu důkazů, které ve vzájemné souvislosti prokazují vinu stěžovatele; jeho vlastní interpretace jednoho důkazu je jen subjektivním pohledem na projednávanou věc, nezakládající důvodnost pochybností. Obecné soudy se věcí důkladně a dostatečně zabývaly, postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu