ECLI:CZ:US:2022:1.US.3091.21.1
sp. zn. I. ÚS 3091/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti PROGRESSCENTRUM ART AND TECHNOLOGY veřejná obchodní společnost "v likvidaci", se sídlem Mariánskohorská 395/58, Ostrava, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem 28. října 438/219, Ostrava, Mariánské Hory, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 č. j. 30 Cdo 3066/2020-550, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019 č. j. 53 Co 291/2019-486 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 4. 2018 č. j. 42 C 400/2013-313, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které odmítly provést stěžovatelkou navrhovaný důkaz (spis stavebního úřadu) a svévolně jí odepřely doplnit skutková tvrzení, kterými by dostála své povinnosti tvrzení ve vztahu k jí vzniklé škodě. Stěžovatelka rovněž shledává rozhodnutí soudů všech stupňů nedostatečná ve vztahu k odůvodnění neprovedení jí navrhovaného důkazu. Uvádí, že soudy se s její argumentací vůbec nevypořádaly, resp. ji posoudily protiústavně.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka a Miroslav Chýlek (dále jen "vedlejší účastník č. 1") se v řízení před obecnými soudy domáhali po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník č. 2") zaplacení částek 18 110 000 Kč (stěžovatelka) a 380 000 Kč (vedlejší účastník č. 1) jako náhrady škody a nemajetkové újmy, jež jim měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 473/92 a následně pod sp. zn. 30 C 139/2005. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatelky a vedlejšího účastníka č. 1 zamítl. Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka č. 1 odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Ústavní soud v dané věci ověřil, že Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání vysvětlil, že námitky stěžovatelky nemohou přípustnost dovolání založit, neboť se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Ve vztahu k otázce aktivní legitimace vedlejšího účastníka č. 1 se nejednalo o otázku, která by v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena (rozsudky sp. zn. 30 Cdo 3908/2009 a 30 Cdo 675/2011), přičemž Nejvyšší soud doplnil, že odvolací soud danou otázku vyřešil v souladu s touto judikaturou. Ve vztahu k otázce vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy Nejvyšší soud s odkazem na usnesení sp. zn. 30 Cdo 2489/2018 dovodil, že stěžovatelka v dovolání neuvedla žádné důvody, které by jí bránily své právo uplatnit včas. Ve vztahu k námitkám k závěru soudů nižších stupňů o neunesení břemene tvrzení ohledně příčinné souvislosti se stěžovatelka a vedlejší účastník č. 1 nezabývali otázkou přípustnosti dovolání a nevymezili, kterou z podmínek přípustnosti považovali pro ně za splněnou.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nesplnila své povinnosti, v důsledku čehož bylo její dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu