ECLI:CZ:US:2022:1.US.3107.22.1
sp. zn. I. ÚS 3107/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Kateřiny Šedivé, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem Malátova 396/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022 č. j. 27 Cdo 2071/2022-1026, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení dovolacího soudu, jímž odmítl dovolání stěžovatelky a společnosti RYNOLTICKÉ PÍSKOVNY s.r.o. [v řízení označené jako "účastnice 1)" a "účastnice 2)"], v němž se navrhovatelka EUROPE CAPITAL INVESTMENT a.s. domáhala určení, že je společnicí účastnice 2) s podílem ve výši 70 % a stěžovatelka společnicí účastnice 2) není.
Z napadeného rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") určil, že navrhovatelka je vlastnicí 70 % podílu účastnice 2) a stěžovatelka není společnicí účastnice 2). Určovací výrok krajského soudu potvrdil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud").
Potvrzující usnesení napadly stěžovatelka a účastnice 2) (dále rovněž "dovolatelky") dovoláním. O něm rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že ho odmítl podle ust. §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Dovolání shledal nepřípustným jak podle §238a o. s. ř., tak i podle §237 o. s. ř. Stěžovatelkou a účastnicí 2) předložené dvě otázky, při jejichž řešení se měl vrchní soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, však přípustnost dovolání nezaložily, neboť jimi dovolatelky jen brojily proti hodnocení důkazů odvolacím soudem. Dovolatelky tak Nejvyššímu soudu nepředložily žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí vrchního soudu. O způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání (ve smyslu ust. §241a odst. 2 o. s. ř.) nešlo ze strany dovolatelek za situace, kdy z dovolání není seznatelné, o kterou právní otázku jde, resp. od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se vrchní soud při jejím řešení odchýlil.
Po rekapitulaci dosavadních výsledků pravomocně skončeného řízení stěžovatelka namítá, že důvodem jejího nesouhlasu s rozhodnutím vrchního soudu bylo diametrálně odlišné stanovení hodnoty předmětného 70% obchodního podílu ve dvou znaleckých posudcích (Ing. Išové a Ing. Junka MBA). Tento rozpor ji vedl k následnému zadání vypracování vlastního znaleckého posouzení, a to z hlediska použitých metod posouzení. Závěry předmětného znaleckého posudku však nebyly soudem pro nadbytečnost připuštěny. Vrchním soudem nebyly připuštěny k důkazu ani závěry dalšího znaleckého posudku, jehož zadavatelem byl Okresní soud v Liberci pro účely řízení vedeného před tímto soudem pod sp. zn. 27 C 12/2014 [o určení vlastnictví k pozemkům ve vlastnictví účastnice 2)]. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dále zabývá rozdíly v metodickém zpracování a hodnotovém vyjádření konkrétního zadání znaleckých posudků, které byly právně významné nikoli pro zjištění obvyklé ceny předmětného podílu, ale rozporovaly metodiku jeho zjištění. Oběma soudům (krajskému a vrchnímu soudu) stěžovatelka vytýká nedostatečná odůvodnění jejich rozhodnutí.
Odmítnutí dovolání pro nepřípustnost považuje stěžovatelka za rozporné se závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 410/20, z nichž je pro předmětnou věc podstatné, že určité nepřesnosti, resp. systematické, logické či formulační nedostatky jsou přičítány k tíži účastníkovi, ačkoli s ohledem na obsah podání jako celku by bylo možné dospět k opačnému závěru, a to že lze považovat podmínky a předpoklady dovolání uložené "příslušnou procesní normu za splněné". Za situace, kdy takto postupoval dovolací soud i v předmětné věci, jde o přepjatý formalismus. I když stěžovatelka připouští, že není úkolem Ústavního soudu na základě odůvodnění odmítavého usnesení dovolacího soudu vymezovat předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je při zkoumání napadeného usnesení povinen posoudit podání dovolání jako souvislý celek, a to jak z hlediska formálního, tak i obsahového. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu (srov. např. sp. zn. I. ÚS 354/15, IV. ÚS 4206/18, I. ÚS 2869/17, I. ÚS 3712/18). Zdůrazňuje, že z ust. §241a odst. 2 o. s. ř. nelze dospět k závěru o existenci jediného možného způsobu vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když takové vymezení může být vyjádřeno i na několika místech dovolání (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 2869/17).
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., které však představují jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupené dovolatele. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát před jeho podáním seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jím zastupované věci existuje právní otázka, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, byla obecnými soudy řešena rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo je nutné se v předmětné věci od ustálené judikatury odchýlit.
V předmětné věci stěžovatelka vymezila přípustnost dovolání ve smyslu ust. §237 o. s. ř. tak, že předložila dovolacímu soudu dvě jí formulované otázky s tím, že při jejich řešení se měl vrchní soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatelka však zcela pominula skutečnost, že k tomu, aby mohlo jít o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, je nutné, aby současně v dovolání uvedla, od které otázky se měl vrchní soud v napadeném rozhodnutí odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále uvést tu část rozhodovací praxe dovolacího soudu, která, podle jejího názoru, je s takovým řešením sporné otázky v rozporu. Tedy jinak řečeno nejde o to, že stěžovatelka splní předpoklad přípustnosti již tím, že předloží dovolacímu soudu jí formulované otázky, ale musí současně splnit i zbývající část výše uvedeného předpokladu, což se však nestalo a stěžovatelka jeho splnění v ústavní stížnosti ani netvrdí. Stěžovatelkou předložené otázky (uvedené v odůvodnění odmítavého usnesení) se netýkají sporné otázky hmotného nebo procesního práva, ale způsobu hodnocení určení ceny obchodního podílu ve společnosti s. r. o., tedy hodnocení provedených důkazů.
Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka nepředložila dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí, a dovolání není přípustné ani podle ust. §238a o. s. ř.
Závěry dovolacího soudu o nepřípustném dovolání shledal Ústavní soud ústavně konformními, neboť absence splnění předpokladů přípustnosti dovolání je z dovolání stěžovatelky zjevná a nelze ji překlenout tak, že by si dovolací soud sám vymezení nezbytných předpokladů domýšlel.
Proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, což odpovídá závěrům vyplývajícím z jeho stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelkou uvedená judikatura Ústavního soudu se k předmětné problematice nevztahuje, neboť ta vychází z důvodných pochybností o nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání, což však není případ předmětné ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu