ECLI:CZ:US:2022:1.US.3115.21.1
sp. zn. I. ÚS 3115/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva spravedlnosti ČR, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021 č. j. 21 Cdo 3836/2020-532 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 č. j. 62 Co 46/2020-460, za vedlejšího účastenství JUDr. Alice Šťastné, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 11. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka uzavřela v roce 2001 s vedlejší účastnicí pracovní smlouvu, na základě které byla tato přijata do Odboru "Organizace a dohled", se stanoveným druhem práce "Prověřování úrovně řídící a kontrolní činnosti předsedů soudů na úseku občanskoprávním, obchodním a správním; provádění prověrek rychlosti a plynulosti řízení na úseku občanskoprávním a obchodním; výkon dohledu ministerstva nad činností notářů.". Dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 18. 3. 2002 došlo ke změně druhu práce na "Tvorba koncepce rozvoje soudů a státních zastupitelství". Pracovní náplň vedlejší účastnice byla v průběhu pracovního poměru stanovena v rámci sjednaného druhu práce celkem třikrát s tím, že byla zařazena do 12. resp. 14. platové třídy.
V roce 2010 doručila stěžovatelka vedlejší účastnici výpověď z pracovního místa s odkazem na výpovědní důvod uvedený v §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, tj. z důvodu zrušení funkčního místa ke dni 31. 5. 2010.
Vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala neplanosti doručené výpovědi, neboť se domnívala, že se v důsledku organizačních změn nestala nadbytečným zaměstnancem. V rozhodnutí stěžovatelky č. 10/2010 bylo stanoveno, že se v rámci odboru, kde práce vykonávala i vedlejší účastnice ruší funkční místo ve 14. a v 10. platové třídě. Ve výpovědi pak bylo toto pracovní místo vedlejší účastnice blíže vymezeno.
Po předchozím soudním řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 tak, že žalobu vedlejší účastnice na určení neplatnosti výpovědi zamítl. K podanému odvolání změnil Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí prvního stupně tak, že výpověď daná stěžovatelkou vedlejší účastnici je neplatná. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že výpověď z pracovního poměru je neplatná pro rozpor se zákonem, a to jednak proto, že pracovní místo vedlejší účastnice nebylo řádně zrušeno (nebyla dána příčinná souvislost mezi nadbytečností vedlejší účastnice a rozhodnutím o organizační změně) a v neposlední řadě též proto, že výpověď ve skutečnosti sledovala jiné cíle, než skončení pracovního poměru s vedlejší účastnicí jako nadbytečnou zaměstnankyní. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Stěžovatelka vznesla vůči rozhodnutím obecných soudů celou řadu námitek, přičemž poukázala mimo jiné na skutečnost, že obecné soudy dle jejího mínění nerozlišovaly mezi druhem práce sjednaným v pracovní smlouvě a pracovní náplní. Městský soud si tak v daném případě rozšířil druh práce vedlejší účastnice o agendu týkající se insolvenčního řízení. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelce právo na spravedlnost, neboť její dovolání odmítl pro nepřípustnost. Postup Nejvyššího soudu, který nesprávně vyhodnotil přípustnost dovolání a dovolání odmítl, ač jeho přípustnost byla dána, považuje stěžovatelka za porušení čl. 36 Listiny. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je založeno na libovůli a není řádně odůvodněno. Jak městský, tak i Nejvyšší soud neuvedl důvod, proč se odchýlil od stěžovatelkou uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatelka měla legitimní důvod očekávat, že její věc bude posouzena obdobně, jako jiné typově shodné případy. Tím, že se tak nestalo, byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo rovněž porušeno právo stěžovatelky na zákonného soudce. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dospěl ve věci k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutích dovolacího soudu v dané věci, byl povinen postoupit věc rozšířenému senátu Nejvyššího soudu. Pakliže tak neučinil a věc rozhodl, zatížil tím řízení vadou nesprávně obsazeného soudu. Závěrem poukázala stěžovatelka na skutečnost, že věc byla rozhodována celkem 11 let, což značí existenci průtahů v řízení.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
V projednávané věci vznesla stěžovatelka celou řadu námitek, jimiž se snažila zpochybnit závěry obecných soudů, týkající se výkladu a aplikace svého rozhodnutí č. 10/2010 nebo rozdílu mezi druhem práce a pracovní náplní. Přitom se jedná o námitky, které vznesla již v řízení před obecnými soudy. V rovině ústavní stížnosti se tak jedná toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Stěžovatelka přitom nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení její věci nezakládá porušení práv, jež jsou jí ústavně zaručena.
Stěžovatelka v části své argumentace vytýká obecným soudům, že se řádně nevypořádaly se související judikaturou Nejvyššího soudu. K těmto námitkám lze uvést, že sjednocování judikatury je v zásadě úkolem vyšších obecných soudů, nikoliv soudu Ústavního. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou zejména ta skutečnost, že především odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí logicky vysvětlil, z jakého důvodu považuje spornou výpověď za neplatnou. Namítá-li stěžovatelka porušení práva na zákonného soudce z toho důvodu, že věc nebyla předložena rozšířenému senátu Nejvyššího soudu, neboť nebylo ze strany městského soudu dbáno předchozích rozhodnutí Nejvyššího soudu v téže věci, nutno uvést, že po rozhodnutí odvolacího soudu se věc vrátila k soudu prvního stupně, bylo ve věci doplněno dokazování a odvolací soud měl tak dostatečný prostor pro odchýlení se od předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Pokud jde o dovolací řízení, posouzení přípustnosti dovolání přísluší Nejvyššímu soudu, v jehož postupu v případě stěžovatelky Ústavní soud nespatřuje odepření práva na soudní ochranu a přístup k soudu. Nejvyšší soud srozumitelně a v souladu se svou judikaturou objasnil důvody, které jej vedly k tomu, že v této věci odmítl dovolání jako nepřípustné. V postupu Nejvyššího soudu tak Ústavní soud nezjistil nedostatky dosahující ústavněprávní úrovně.
Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatelky Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu