ECLI:CZ:US:2022:1.US.3130.22.1
sp. zn. I. ÚS 3130/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Pavla Bednáře a 2) Mgr. Alice Bednářové, zastoupených Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 499/2022-573 ze dne 25. 8. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 49/2020-533 ze dne 26. 10. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníků řízení, a dále a) Ing. Vladimíra Kratochvíla a 2) MUDr. Jitky Kratochvílové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Od roku 2015 je u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "nalézací soud") vedeno řízení o žalobě vedlejších účastníků proti stěžovatelům o odstranění stavby (balkonu) na cizím pozemku, které prošlo opakovaně všemi stupni soustavy obecného soudnictví. Napadena jsou poslední dvě ve věci vydaná rozhodnutí; jedním z nich Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") znovu změnil rozsudek nalézacího soudu č. j. 13 C 63/2015-383 ze dne 20. 12. 2019 a v souladu s žalobním petitem uložil stěžovatelům odstranit stavbu balkonu na jejich rodinném domě, přesahující do vzdušného prostoru sousedního pozemku vedlejších účastníků. Poprvé tak učinil rozsudkem č. j. 54 Co 49/2020-462 ze dne 16. 6. 2020, který byl z procesních důvodů (pro nezopakování dokazování při odlišném zjištění skutkového stavu, než jaké učinil nalézací soud) zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") č. j. 22 Cdo 3163/2020-497 ze dne 17. 3. 2021, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 4. 2021 (dále jen "první rozsudek dovolacího soudu"). Následně podané dovolání stěžovatelů již Nejvyšší soud odmítl rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné.
2. Obecné soudy v právě popsaných rozhodnutích dospěly ke shodnému názoru, že je dotčený balkon (jako přístavba rodinného domu stěžovatelů) ze soukromoprávního hlediska stavbou neoprávněnou, na čemž nic nemění skutečnost, že byl vystavěn na základě stavebního povolení z roku 1988. Nalézací a odvolací soud se dále rozešly v momentu zjištění, jaký panoval vztah mezi dřívějšími vlastníky dotčených pozemků a staveb (zda právní předchůdkyně vedlejších účastníků projevovala s přístavbou balkonu souhlas, popř. proč byla v tomto ohledu pasivní), a od toho se odvíjejícího posouzení, jaký způsob vypořádání vztahů účastníků plynoucích z existence neoprávněné stavby ve smyslu aplikovaného §135c občanského zákoníku z roku 1964 bude vzhledem k individuálním okolnostem přiléhavý.
3. Zatímco nalézací soud učinil (podle odvolacího soudu dostatečně neprokázané, podle dovolacího soudu dokonce souhrnné, a tedy zakázané) zjištění, že mezi právními předchůdci současných účastníků řízení před obecnými soudy panovaly dobré přátelské i rodinné vztahy, pro které nebylo vůči přístavbě balkonu nic namítáno, a zmíněným rozsudkem proto zřídil věcné břemeno spočívající v povinnosti vedlejších účastníků, odvolací soud dospěl na rozdíl od něj (před i po kasačním zásahu Nejvyššího soudu) po zopakovaném dokazování (jednak účastnickými výslechy, jednak listinnými důkazy dostupnými z řady dříve probíhajících řízení) ke skutkovému závěru, že mezi zmíněnými právními předchůdci nepanovaly dobré vztahy minimálně od 70. let 20. století a že důvody neprojeveného nesouhlasu paní Robotkové byly racionální a pochopitelné (v podrobnostech srov. body 40-63). Nespatřoval proto důvod klást její pasivitu k tíži vedlejších účastníků v postavení nynějších vlastníků a žalobců. Následně zhodnotil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu povahu a rozsah hospodářské ztráty způsobené požadovaným odstraněním stavby ve vztahu k důsledkům omezení vlastnického práva vedlejších účastníků a dospěl [mj. i s odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 455/03 ze dne 25. 1. 2005 (N 15/36 SbNU 165)] k závěru, že je vzhledem k dopodrobna objasněným okolnostem souzené věci namístě uložit stěžovatelům povinnost neoprávněnou stavbu do jednoho roku od právní moci rozsudku odstranit.
4. Napadeným rozhodnutím dovolacího soudu jsou námitky stěžovatelů vypořádány již jen ve stručnosti, neboť primárně se jimi zabýval ve svém prvním rozhodnutí ve věci, v němž uvedené důvody rozhodnutí odvolacího soudu shledal souladnými se svou rozhodovací praxí; všechny hmotněprávní dovolací námitky tehdy odmítl jako nepřípustné (přípustné a zčásti důvodné bylo dovolání stěžovatelů jen v otázce nezopakování důkazů odvolacím soudem). Napadené rozhodnutí je proto třeba posuzovat ve vazbě na odůvodnění zmíněného prvního rozsudku dovolacího soudu, na něž se do značné míry odkazuje.
5. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelé jako osoby oprávněné a řádně zastoupené advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhají zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy měly v řízení rezignovat na jejich legitimní očekávání, že budou proporcionálně vyvažována sporem dotčená základní práva sousedících vlastníků. Namísto toho byli z jejich pohledu jednostranně favorizováni vedlejší účastníci, čímž obecné soudy poskytly ochranu spekulativnímu a šikanóznímu výkonu vlastnického práva.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Z nastíněné rekapitulace napadených (i jim předcházejících) rozhodnutí je patrné, že stěžovatelé nadále staví svou procesní obranu na jiném skutkovém základě, než jaký zjistil po podrobném (a opakovaném) dokazování odvolací soud. Ústavní soud nemíní jeho skutková zjištění zpochybňovat, nepředloží-li stěžovatelé skutečnosti nasvědčující extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, popř. na ně navazujícími právními závěry. Nic takového ovšem nečiní. Nadále se dovolávají stavebního povolení z roku 1988, přestože tato námitka byla obecnými soudy vyvrácena. Nadále svůj nárok vedle toho opírají o (písemně nezachycený) souhlas dnes již zemřelé paní Robotkové s odkazem na dobré vztahy, které nebyly v řízení prokázány (resp. byl prokázán pravý opak). Současně se v řízení (z pohledu odvolacího soudu protichůdně) snažili v řízení prokázat vydržení práva věcného břemene. Dopodrobna bylo stěžovatelům obecnými soudy vysvětleno i to, proč na jejich vzájemné vypořádání s vedlejšími účastníky nemá vliv ani skutečnost, že o existenci balkonu při koupi předmětného pozemku věděli.
8. Z ústavněprávního hlediska není nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí (s přihlédnutím k odůvodnění prvního rozsudku dovolacího soudu) co dodat. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat odůvodněné skutkové a právní závěry obecných soudů, neboť jako takové jsou výrazem jejich nezávislé rozhodovací činnosti (nadto precizně odvedené). Dodat lze snad jen, že článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. V žádném z uvedených (ani jiných) ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů nezaznamenal.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti s ohledem na dobu uplynuvší mezi podáním ústavní stížnosti a jejím vyřízením samostatně nerozhodoval; tento návrh pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu