ECLI:CZ:US:2022:1.US.315.22.1
sp. zn. I. ÚS 315/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Bjalončika, zastoupeného JUDr. Veronikou Slobodovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 846/1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2683/2021-91 ze dne 15. 11. 2021 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 19/2021-70 ze dne 17. 3. 2021 a Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 117/2020-45 ze dne 18. 9. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a dále České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy proti vedlejší účastnici neúspěšně domáhal zaplacení částky 1 612 160 Kč jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Nesprávným úředním postupem soudního komisaře, který podle stěžovatele řádně nezjistil okruh dědiců zůstavitelky, v důsledku čehož stěžovatel uzavřel kupní smlouvu k nemovitosti s nepravým dědicem, mu byla způsobena škoda spočívající v zaplacené kupní ceně. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
3. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
4. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud při hodnocení dovolání jako vadného nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná pro nesplnění podmínky řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. V přípustné části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
6. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
7. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu koresponduje obsahu dovolání. Jak plyne ze zmiňovaného stanoviska Ústavního soudu, není vybočením z mezí ústavnosti, trvá-li dovolací soud na požadavku, aby dovolatel identifikoval jednu z alternativ v úvahu přicházejících (a vzájemně se vylučujících) předpokladů přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. Jak dovolací soud srozumitelně vyložil, neobstojí vedle sebe tvrzení, že předkládaná právní otázka (je-li vůbec formulována) "v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. by tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak, než jak učinil odvolací soud". Je-li Nejvyššímu soudu dovolatelem předestřena jedna právní otázka, tak buď v jeho praxi dosud řešena nebyla, anebo byla, ale z pohledu dovolatele neuspokojivým způsobem - obojí logicky obstát nemůže. Tím méně může současně nastat situace, v níž je právní posouzení věci odvolacím soudem "ve zjevném rozporu s [blíže neidentifikovanou] judikaturou dovolacího soudu" (jak je uvedeno v tomtéž dovolání stěžovatele). Nejvyšší soud se proto ústavním principům (ani stěžovatelem vzpomínané judikatuře Ústavního soudu) nezpronevěřuje, odmítne-li takto formulované dovolání jako vadné.
8. Polemika stěžovatele s právními závěry odvolacího soudu způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není. Zbývá dodat, že totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti; právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí věci.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu