ECLI:CZ:US:2022:1.US.3151.21.1
sp. zn. I. ÚS 3151/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ERAMENT Trading s.r.o., Olšanská 55/5, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční nám. 2588/14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021 č. j. 9 Afs 52/2021-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 11. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka vykázala ve svém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012 nadměrný odpočet, který správce daně poté, co provedl postup k odstranění pochybností, vyměřil ve shodné výši platebním výměrem ze dne 15. 10. 2013. Jelikož správce daně v průběhu prověřování tvrzení stěžovatelky zadržoval nadměrný odpočet, požádala stěžovatelka v souladu se zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, o přiznání úroku z nevyplacené částky nadměrného odpočtu. Po proběhlém řízení rozhodl správce daně dne 1. 8. 2018 č. j. 6394247/18/2005-53524-107384 tak, že stěžovatelce přiznal úrok ze zadržovaného nadměrného odpočtu na DPH z 3. čtvrtletí roku 2012 ve výši 57 711 Kč. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání a současně i žádost o přiznání úroků z částky 57 711 Kč ode dne 11. 11. 2013 do dne jejího odepsání z bankovního účtu správce daně dle §155 odst. 5 daňového řádu. Správce daně její žádost zamítl rozhodnutím a následně bylo též zamítnuto odvolání stěžovatelky. Správce daně v souvislosti s uvedeným dospěl k závěru, že úrok z úroku (anatocismus) nemá oporu v daňovém řádu a stěžovatelce by navíc nárok na úrok z úroku nevznikl ani v případě povolení anatocismu. Podle správce daně tomu tak mělo být proto, že vratitelným přeplatkem ve smyslu §155 odst. 5 daňového řádu není každý přeplatek, ale pouze ten, který dle §154 odst. 2 daňového řádu existuje bez nedoplatku. Stěžovatelka měla nedoplatek na dani z příjmu právnických osob, na nějž byl úrok ze zadrženého nadměrného odpočtu převeden dne 29. 12. 2017. Úrok ve výši 57 711 Kč se tak vůbec nestal vratitelným přeplatkem, za který by dle §155 odst. 5 daňového řádu náležel úrok.
Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl. Neshledal přitom důvod pro stěžovatelkou navrhované položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, jejímž předmětem mělo být zjištění, zdali čl. 183 směrnice Rady 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty, brání anatocismu. Uvedené ustanovení totiž upravuje nakládání s nadměrným odpočtem, nikoliv úročení úroků. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka je toho názoru, že Nejvyšší správní soud pochybil, když na projednávaný případ neaplikoval unijní právo, resp. když v co možná největším rozsahu nevyložil vnitrostátní právo v souladu s unijním právem. Stěžovatelka jak v žalobě, tak i v kasační stížnosti vysvětlila, že právo na odškodnění, kterého se dožaduje, plyne z rozsudků Soudního dvora EU např. z rozsudku ze dne 18. 12. 1997 ve spojených věcech C-286/94, C-401/95 a C-47/96 (Garage Molenheide) a dalších. Společnou myšlenkou judikatury Soudního dvora EU je závěr, podle něhož zadržování nadměrného odpočtu způsobuje nerovnost mezi plátci DPH na celkově harmonizovaném trhu členských států EU. Podle názoru stěžovatelky stejnou nerovnost způsobuje, pokud plátci DPH není přiznáno odškodnění v podobě úroku za zadržovaný úrok. Nejvyšší správní soud nesprávně aplikoval tuzemské právo, ve kterém absentuje nárok na úrok z úroku, přičemž i přes aplikační přednost neaplikoval unijní právo.
Přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2021 prohloubila stěžovatelka svoji argumentaci a v souvislosti s poskytováním úroku z úroku odkázala na rozsudek Soudního dvora EU ve věci Sole-Mizo ze dne 23. 4. 2020, ve spojených věcech C-13/18 a C-126/18.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
Ústavní soud je toho názoru, že podstatou ústavní stížnosti je posouzení toho, zda obecné soudy zasáhly do základních práv a svobod stěžovatelky tím, že na projednávaný případ neaplikovaly závěry vycházející z judikatury Soudního dvora EU a nepřiznaly jí tudíž úroky z úroků.
V souvislosti s uvedeným je třeba dát stěžovatelce za pravdu v tom smyslu, že judikatura Soudního dvora EU, na kterou ve své stížnosti odkázala, se skutečně vztahuje k aplikační přednosti práv EU, resp. k právu na odškodnění. Není však zřejmé, z jakého důvodu by obecné soudy měly tuto judikaturu aplikovat právě na projednávaný případ. V žádném z odkazovaných rozhodnutí není otázka anatocismu řešena. Nejblíže se k tématu blíží problematika úročení zadržovaného nadměrného odpočtu, která však byla ze strany obecných soudů vyřešena ve prospěch stěžovatelky. Ta tak v zásadě rozporuje jen nepřiznání úroků z úroku, pro jejich přiznání však nenachází oporu ani v odkazovaném rozhodnutí ve věci Sole-Mizo, které se krom úroků z prodlení v případě porušení unijního práva věnuje legitimnosti požadavku na podání žádosti o úhradu úroků z prodlení.
Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší správní soud se problematikou anatocismu řádně zabýval, své rozhodnutí řádně odůvodnil a stran ústavněprávního přezkumu mu tak není čeho vytknout.
Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatelky Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu