ECLI:CZ:US:2022:1.US.317.22.1
sp. zn. I. ÚS 317/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. G., zastoupeného Mgr. Markétou Jančurovou, advokátkou se sídlem Starobrněnská 289/7, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2021 sp. zn. 20 Co 225/2021, usnesení soudního exekutora Mgr. Jaroslava Kocince, Exekutorský úřad Frýdek-Místek ze dne 9. 4. 2021 č. j. 142 EX 00483/20-108, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 4. 2021 č. j. 142 EX 00483/20-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že soudní exekutor rozhodl o zastavení exekuce pro vymožení běžného výživného na nezletilého A. a nezletilou N., a to od dubna 2021 (výrok I.). Opravným usnesením pak došlo ke změně tohoto výroku, když k zastavení exekuce na běžné výživné došlo od července 2020. Soudní exekutor uložil povinnému povinnost nahradit náklady exekuce ve výši 41 006,90 Kč (výrok II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí soudního exekutora odvolání. Nejprve se povinný odvolal do všech výroků rozhodnutí, pozdějším podáním vzal odvolání co do výroku I. zpět. Krajský soud v Brně následně výrok II. a III. usnesení soudního exekutora potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá výrok rozhodnutí soudního exekutora i odvolacího soudu o nákladech exekuce. Brojí přitom zejména proti výši odměny exekutora. Současně namítá, že k zastavení exekuce nedošlo pro jednání povinného, jak dovodil soudní exekutor i soud. Částka 41 006,90 Kč (z níž činila odměna exekutora 35 501,40 Kč s DPH) představuje náklady exekuce při vymáhané částce 195 588 Kč, ačkoliv v exekuci bylo vymoženo pouze 15 588 Kč (což odpovídá výši dlužného výživného). Odměna exekutora by tedy měla být počítána z této částky. Exekuční návrh pro běžné výživné byl vzat zpět oprávněnými jejich podáním ze dne 30. 7. 2020, a to bez jakéhokoliv zavinění či přičinění stěžovatele. Závěr soudního exekutora i Krajského soudu v Brně, že k zastavení exekuce pro běžné výživné došlo z důvodu jednání stěžovatele, je proto nesprávný. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že navzdory zpětvzetí návrhu pokračoval exekutor ve vedení exekuce až do dubna 2021, kdy došlo k uzavření dohody o smíru mezi povinným a oprávněnými a k zastavení exekuce na běžné výživné.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele se závěry soudního exekutora a odvolacího soudu, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Žádné pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
Soudní exekutor ve svém usnesení vysvětlil, proč uložil povinnost nahradit náklady exekuce povinnému, když k zastavení řízení došlo na základě zavinění povinného. Jde-li pak o výši nákladů exekuce, konkrétně pak určení výše odměny soudního exekutora, i toto rozhodnutí bylo řádně odůvodněno, a to včetně odkazu na relevantní judikaturu. Výše základu pro výpočet odměny se skládala z dlužného výživného ve výši 15 588 Kč poukázaného na účet soudního exekutora dne 3. 7. 2020 a dále pak z dlužného výživného ve výši 180 000 Kč, které oprávnění obdrželi na základě dohody o smíru ze dne 31. 3. 2021. I toto plnění je nutné zahrnout pod vymožené plnění, protože bylo zaplaceno až pod tlakem probíhající exekuce. Odvolací soud zdůraznil, že ve vztahu k nákladům exekutora je pro něj určující datum, kdy exekuční soud vydal pověření k provedení exekuce a provedením exekuce pověřil soudního exekutora a rozsah vymáhaného plnění. V odůvodnění rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč také dospěl k závěru, že k zastavení exekuce došlo pro jednání povinného, který plnil až pod tíhou exekučního řízení. Řádně odůvodnil i to, proč dospěl k závěru, že rozhodnutí soudního exekutora o výši nákladů exekuce považuje za správné. Zdůraznil, že není věcí soudu přezkoumávat postup a závěry soudního exekutora, dotýkající se údajné konzumace návrhu oprávněných na zpětvzetí návrhu na vedení exekuce pro vymožení běžného výživného zamítnutým návrhem povinného na zastavení exekuce. Odvolání do výroku I. bylo totiž stěžovatelem vzato zpět. Soud tedy vycházel z toho, že k zastavení exekuce došlo až usnesením soudního exekutora z dubna 2021, resp. jeho potvrzením Krajským soudem v Brně, byť již od července 2020 bylo zpětně zaplaceno dlužné výživné na základě dohody o smíru. Ústavní soud k tomu dodává, že i z podání oprávněných ze dne 30. 7. 2020 je zřejmé, že stěžovatel běžné výživné sám řádně neplatil a nečinil tak až do uzavření dohody o smíru. Pokud došlo mezi povinným a oprávněnými k plnění výživného (v tomto okamžiku již dlužného výživného) až na základě této dohody, jedná se fakticky o plnění vymožené exekutorem.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadená rozhodnutí soudního exekutora i odvolacího soudu byla patřičně odůvodněna, soudní exekutor i soud srozumitelně a logicky uvedl, z jakých skutečností vycházel, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soudní exekutor a soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu