ECLI:CZ:US:2022:1.US.3177.21.1
sp. zn. I. ÚS 3177/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele O. Š., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, sídlem Čimelice 112, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 5 Tdo 592/2021-926, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2021 č. j. 11 To 345/2020-857 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. června 2020 č. j. 2 T 150/2019-779, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství Praha-východ a Allianz pojišťovna, a.s., sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 11. 2021, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu shledán vinným pomocí k přečinu pojistného podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §210 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Této účasti na trestném činu se dopustil - stručně řečeno - tím, že poskytl odsouzenému T. B. pomoc při jednání vedeném úmyslem neoprávněně získat finanční prostředky od vedlejší účastnice Allianz pojišťovna, a.s. (dále jen "pojišťovna") za předstíranou pojistnou událost, k níž mělo dojít dne 5. 6. 2013 a kterou T. B. nahlásil pojišťovně dne 19. 6. 2013 jako její zaměstnanec zařazený na úseku likvidace pojistných událostí. Téhož dne bylo pojistné plnění ve výši 150 000 Kč vyplaceno na bankovní účet pojistníka J. Š., od něhož stěžovatel získal číslo bankovního účtu pod falešnou záminkou, že na něj zašle své soukromé finanční prostředky. Pojistník J. Š. následně v blíže nezjištěné době předal stěžovateli peněžní hotovost ve výši 145 000 Kč. Za výše popsané jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců, a stěžovateli bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby dle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest v 40 denních sazbách po 500 Kč, jehož celková výměra činila 20 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Okresní soud dále rozhodl, že odsouzený T. B. a stěžovatel jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit poškozené pojišťovně na náhradě škody částku 150 000 Kč; se zbytkem svého uplatněného nároku byla pojišťovna odkázána na občanské soudní řízení.
3. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, na jehož podkladě krajský soud napadeným usnesením zrušil ohledně stěžovatele výrok o náhradním trestu odnětí svobody za peněžitý trest a výrok o náhradě škody. Nepřisvědčil stěžovatelově argumentaci stran nesprávných skutkových zjištění a vad dokazování; naopak uvedl, že okresní soud postupoval při provádění i hodnocení důkazů řádně, dostatečně odůvodnil svůj postup i skutkové závěry, na nichž rozhodnutí založil, a stěžovatelova vina byla spolehlivě prokázána. Okresní soud objasnil, proč uvěřil tvrzení svědka Š., že tento poskytl stěžovateli číslo svého bankovního účtu a nechal si na něj zaslat částku 150 000 Kč, z níž následně stěžovateli předal v hotovosti celkem 145 000 Kč po odečtení odměny ve výši 5 000 Kč, neboť mu stěžovatel tvrdil, že se jedná o jeho soukromé peněžní prostředky, jež potřebuje ukrýt před manželkou v rámci probíhajícího rozvodového řízení. Krajský soud uvedl, že tato svědecká výpověď není jediným důkazem o stěžovatelově vině, jak tento v odvolání tvrdí, avšak připustil, že se jedná o důkaz klíčový a nosný. Sám zhodnotil předmětnou svědeckou výpověď jako objektivní, neboť svědek vypovídal nejen to, co je mu ku prospěchu, nýbrž i skutečnosti, jež by mu samému mohly uškodit. K právní kvalifikaci jednání stěžovatele krajský soud uvedl, že toto skutečně naplňuje znaky pomoci k přečinu pojistného podvodu, neboť jím stěžovatel pomohl obžalovanému B. získat moc nad peněžními prostředky vyplacenými pojišťovnou z předstírané pojistné události. Uložený trest odnětí svobody zhodnotil jako přiměřený a peněžitý trest jako odpovídající osobním a majetkovým poměrům stěžovatele. S ohledem na změnu právní úpravy peněžitého trestu ve prospěch pachatele však přistoupil ke zrušení výroku o náhradním trestu odnětí svobody. Jelikož bylo v řízení prokázáno, že svědek Š. již dříve pojišťovně zaplatil částku ve výši 150 000 Kč, čímž byla škoda v tomto rozsahu nahrazena, krajský soud dále zrušil vůči stěžovateli výrok o povinnosti nahradit poškozené pojišťovně škodu a výrok, jímž se pojišťovna odkazuje se svým zbývajícím nárokem na civilní řízení.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Uvedl, že stěžovatel opřel své dovolání zčásti o námitky, jež nejsou podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a ve zbytku o námitky, jež činí jeho dovolání zjevně neopodstatněným. Stěžovatel uplatnil variantu dovolacího důvodu mířící na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí ve věci samé, přestože v řízení, jež mu předcházelo, byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu. Pod tento dovolací důvod dle Nejvyššího soudu nelze podřadit stěžovatelovy námitky ohledně skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ani výhrady ke způsobu, jímž se tyto soudy vypořádaly s jeho obhajobou. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že oba soudy podrobně a logicky vysvětlily, jak dospěly k závěru o vině stěžovatele, a neztotožnil se s jeho tvrzením o údajné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Námitky stěžovatele týkající se hodnocení provedených důkazů Nejvyšší soud odmítl, neboť nejsou podřaditelné pod žádný dovolací důvod. Reagoval však na stěžovatelovu snahu o zpochybnění věrohodnosti svědka Š. a svědkyně M. Š. - bývalé manželky stěžovatele - a uzavřel, že výpovědi obou svědků jsou logické a korespondují i s dalšími důkazy. Nejvyšší soud nepřistoupil ani na stěžovatelovu argumentaci stran údajných nedostatků v popisu skutku a chybějících znaků trestného činu. K tomu uvedl, že popis skutku obsahuje veškeré relevantní okolnosti, jež jsou nezbytné pro právní kvalifikaci stěžovatelova jednání jako pomoci k přečinu pojistného podvodu, a veškeré znaky tohoto trestného činu byly v posuzovaném případě naplněny. Neshledal ani stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi obsahem důkazů a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, ani údajné porušení práva na spravedlivý proces. Podotknul, že své námitky již stěžovatel uplatnil dříve v řízení před okresním soudem a krajským soudem, oba soudy se jimi náležitě zabývaly a dostačujícím způsobem se s nimi vypořádaly; platí přitom, že dovolání obsahující takové opakující se námitky Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud odmítl i argument, že závěr o stěžovatelově trestní odpovědnosti je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio. V této souvislosti uvedl, že v posuzovaném případě neshledal žádné mimořádné okolnosti odůvodňující závěr, že by se vůči stěžovateli neměla uplatnit trestní odpovědnost za jednání, jež naplňuje znaky trestného činu.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že jeho vina nebyla prokázána nade vši pochybnost, čímž došlo k porušení zásady presumpce neviny. Argumentuje, že proti sobě stála jeho tvrzení a tvrzení svědka Š., soudy však bezdůvodně daly přednost svědkově výpovědi, jež se stala důkazem nosným a klíčovým pro usvědčení stěžovatele, jak uvedl i krajský soud. Zpochybňuje věrohodnost svědka Š., jenž údajně byl na výsledku trestního řízení osobně zainteresován a připadal v úvahu jako pachatel, i přesto však obecné soudy zcela nekriticky převzaly jeho svědeckou výpověď a nijak se nesnažily ověřit její pravdivost. Přitom nebylo spolehlivě prokázáno ani spojení mezi stěžovatelem a svědkem Š., jenž při agnoskaci v průběhu hlavního líčení stěžovatele poznal až poté, co jej přítomná státní zástupkyně vyzvala, aby povstal; v této souvislosti stěžovatel zpochybňuje agnoskaci a namítá porušení zákonných požadavků pro provádění rekognice. Uvádí rovněž, že chybí jakýkoli další důkaz o pravdivosti tvrzení svědka Š., že od něj stěžovatel převzal hotovost ve výši 145 000 Kč. Stěžovatel také napadá věrohodnost výpovědi své bývalé manželky, jež potvrdila jeho osobní vazby s obžalovaným B., a bližší vztah s obžalovaným popírá.
6. Další okruh argumentů tvoří výtky, že se obecné soudy opomněly vypořádat s rozhodnými skutečnostmi, jež staví posuzovaný případ do zcela jiného světla. Stěžovatel předně poukazuje na okolnost, že svědek Š. včas nehradil pojišťovně platby dle předmětné pojistné smlouvy, v důsledku čehož smlouva po vyplacení pojistného plnění zanikla. Taktéž považuje za zarážející a podezřelé, že svědek Š. dobrovolně uhradil pojišťovně vyplacené pojistné plnění v plné výši 150 000 Kč poté, co jej pojišťovna konfrontovala s nesrovnalostmi v jeho pojistném případu, aniž by následně tuto částku po stěžovateli požadoval.
7. Stěžovatel dále argumentuje, že v posuzované věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry obecných soudů. Namítá rovněž, že neexistuje jistota, že se skutek stal tak, jak je popsán ve skutkové větě napadeného rozsudku okresního soudu. V souladu se zásadou in dubio pro reo měly obecné soudy rozhodnout ve prospěch stěžovatele.
8. Obecným soudům stěžovatel vytýká i nesprávné právní posouzení svého jednání. Poukazuje, že na jeho straně především zcela chybí subjektivní stránka přečinu pojistného podvodu - úmysl. Stěžovatel konečně tvrdí, že existují pochybnosti o tom, jaká forma účastenství na trestném činu je mu kladena za vinu, neboť z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu se spíše podává, že je stěžovatel spolupachatelem přečinu, nikoli pomocníkem.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario)].
V.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
13. Ústavní soud předesílá, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby a v opravných prostředcích a na něž obecné soudy již dostatečně reagovaly v napadených rozhodnutích. Úkolem Ústavního soudu není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal.
14. Okresní soud přesvědčivě vyložil, proč považoval výpověď svědka Š. za věrohodnou a naopak neuvěřil obhajobě stěžovatele, jenž svou účast na pojistném podvodu popírá. Na námitky týkající se výpovědi svědka Š. náležitě reagovaly i krajský soud a Nejvyšší soud, dle nichž svědkova výpověď působila koherentně s dalšími důkazními prostředky a svědek dokázal reagovat na všechny dotazy, jimiž se jej stěžovatel snažil znevěrohodnit. Nelze přisvědčit ani opakované námitce stěžovatele, že obecné soudy v posuzované věci nezohlednily některé klíčové okolnosti (konkrétně neplacení pojistného svědkem Š. či jeho dobrovolnou úhradu pojistného plnění ve výši 150 000 Kč). Ústavní soud v ní spatřuje další snahu stěžovatele o oslabení důvěryhodnosti svědka Š. a posílení vlastní verze příběhu o své nevině, jež však nekoresponduje s obsahem ostatních důkazů. Z ústavněprávního hlediska obstojí i stěžovatelem zpochybňovaný skutkový závěr, že se stěžovatel osobně znal s obžalovaným B.; ten se navíc nezakládá pouze na výpovědi bývalé manželky stěžovatele, jejíž věrohodnost je v ústavní stížnosti zpochybňována, nýbrž i na výpovědi obžalovaného B., jenž soudu tuto skutečnost přímo potvrdil.
15. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že si obecné soudy byly vědomy snížené vypovídací hodnoty agnoskace stěžovatele, a naopak se z nich nepodává, že by agnoskaci přiznávaly účinky rekognice. Stěžovatelova argumentace stran nedodržení podmínek, za nichž lze dle trestního řádu rekognici provést, je nepřípadná. Napadená rozhodnutí v tomto směru z ústavněprávního hlediska obstojí, a to i s přihlédnutím k judikaturním závěrům Ústavního soudu k otázce agnoskace [viz např. nález ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 3579/17 (N 68/89 SbNU 69), bod 24].
16. Nelze přisvědčit ani stěžovatelově tvrzení o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry obecných soudů. Dle rozhodovací praxe Ústavního soudu se o takový rozpor jedná zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), resp. nemají-li skutková zjištění soudů vůbec obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají-li skutková zjištění soudů z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jsou-li skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna [usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), nález ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05 (N 181/38 SbNU 449), dále usnesení ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. III. ÚS 15/21, body 19 a 20 a tam odkazovaná judikatura]. O žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a dostatečně odvoditelné z provedených důkazů, jak jsou tyto popsány v napadených rozhodnutích, nevybočují z mezí zásady volného hodnocení důkazů a Ústavnímu soudu nepřísluší je korigovat.
17. Co se týče údajné absence zavinění ve formě úmyslu, ztotožňuje se Ústavní soud se závěry obecných soudů, dle nichž stěžovatelovo jednání nepochybně směřovalo k nabytí finančních prostředků pocházejících z předstírané pojistné události, čehož si musel být stěžovatel vědom.
18. Namítané pochybnosti o formě účastenství stěžovatele na trestném činu Ústavní soud neshledal. Všechna napadená rozhodnutí jednoznačně uvádí, že je stěžovatel vinen pomocí k přečinu pojistného podvodu a srozumitelně objasňují, jakým jednáním stěžovatel jeho znaky naplnil.
19. Má-li stěžovatel za to, že v posuzované věci existovaly pochybnosti o stěžovatelově účasti na trestném činu a obecné soudy měly v takových pochybnostech rozhodnout v jeho prospěch, nelze než uzavřít, že toto je pouze jeho subjektivní přesvědčení, jež nemá oporu v provedeném dokazování.
20. Ústavní soud zhodnotil, že krajský soud a Nejvyšší soud rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele.
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu