ECLI:CZ:US:2022:1.US.3232.21.1
sp. zn. I. ÚS 3232/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti ve věci stěžovatelky, obchodní korporace, MEAT BO, spol. s r. o., sídlem Renneská třída 22a, Brno, zastoupené JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem, sídlem Musorgského 332/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 23 Cdo 1206/2021-366 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2020 č. j. 47 Co 50/2018-335, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Veterinární a farmaceutické univerzity Brno, sídlem Palackého třída 1946/1, Brno, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Z ústavní stížnosti a napadených usnesení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
2. Stěžovatelka se domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 2 094 198,81 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky vedlejší účastnicí uznanou. Tato pohledávka byla stěžovatelce postoupena společností Bomaso, a.s.
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 19. 12. 2017 č. j. 245 C 75/2010-299 uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovatelce částku 2 094 199,81 Kč s úrokem z prodlení (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Rozsudek městského soudu není ústavní stížností napaden.
4. Městský soud měl za prokázané, že vedlejší účastnice vystavěla objekt sanitní porážky, přičemž na její vybavení technologií neměla dostatek finančních prostředků. Tyto finanční prostředky poskytla obchodní korporace Bomas Brno, spol, s r.o. Mezi vedlejší účastnicí a společností Bomas Brno, spol. s r.o., byla uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor a roční nájemné za užívání těchto prostor bylo dohodnuto tak, že bude započítáváno na postupnou úhradu vzájemně odsouhlasené pořizovací ceny technologie zakoupené k tomuto účelu nájemcem. Společnost Bomas Brno, spol. s r.o. zanikla fúzí se společností BOMASO, a.s. Následně byla mezi vedlejší účastnicí a společností BOMASO, a.s. uzavřena dohoda o způsobu vypořádání peněžitého závazku, ve které vedlejší účastnice uznala závazek ve výši 3 979 509,81 Kč podle, ustanovení §323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník") a zavázala se jej hradit za podmínek dohodnutých ve smlouvě o nájmu nebytových prostor, uzavřené s jejím novým provozovatelem. Tento závazek vedlejší účastnice byl společností BOMASO, a.s. postoupen smlouvou o postoupení pohledávky stěžovatelce. Mezi společností BOMASO, a.s. a vedlejší účastnicí byla uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor s tím, že smluvní nájemné ve výši 226 800 Kč ročně bude započítáváno na postupnou úhradu ceny technologického vybavení sanitní porážky. Smlouva obsahovala ujednání, že v případě skončení nájemního vztahu uhradí vedlejší účastnice nájemci, eventuálně, bude-li vlastníkem třetí osoba, třetí osobě, zůstatkovou účetní cenu technologie, která nebude ke dni skončení nájmu vypořádána započítáváním části smluvního nájemného. Vedlejší účastnice uhradila stěžovatelce 1 034 810 Kč, tj. obvyklou cenu technologického zařízení sanitní porážky, tudíž dosud neuhrazená hodnota investic podle městského soudu představuje částku 2 094 199,81 Kč.
5. Proti rozsudku městského soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil výrok I rozsudku městského soudu tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV).
6. Krajský soud uvedl, že část smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi obchodní korporací BOMASO, a.s. a stěžovatelkou, která obsahovala cenu za postupovanou pohledávku je neplatná pro její neurčitost, neboť ani příslušným výkladem nelze podle jeho mínění dospět k závěru, zda byla pohledávka postupována bezúplatně či úplatně, protože řeší vypořádání osob odlišných od stran smlouvy o postoupení. Krajský soud dále konstatuje, že stěžovatelka a obchodní korporace BOMASO, a.s. byly osobami blízkými, a vzhledem k okolnostem smlouva o postoupení pohledávky podléhala režimu stanovenému §196a odst. 3 obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že takto zákonem stanovené podmínky nebyly naplněny, uzavřel krajský soud, že smlouva o postoupení pohledávky je absolutně neplatným úkonem pro rozpor se zákonem. Proto není stěžovatelka ve sporu aktivně legitimována.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Podle Nejvyššího soudu neobsahuje dovolání náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy nevymezila, od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil. Dále Nejvyšší soud uvedl, že navzdory tvrzení stěžovatelky nelze §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") interpretovat ve významu pravé retroaktivity úvodních ustanovení občanského zákoníku, čemuž odpovídá i rozhodovací praxe. Proto uzavřel, že tato otázka již byla dovolacím soudem řešena a odvolací soud se od této rozhodovací praxe neodchýlil.
II. Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka tvrdí, že pravomocnými rozhodnutími obecných soudů v řízení, jejichž byla účastnicí, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně uvádí, že byl porušen princip rovnosti daný čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále tvrdí, že bylo porušeno její právo vlastnit majetek, zaručené čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu garantované čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
9. Stěžovatelka tvrdí, že rozsudek krajského soudu je překvapivý. Podle ní krajský soud poučil pouze vedlejší účastnici a stěžovatelce toliko uložil, aby předložila originál smlouvy o postoupení pohledávky, tedy ji ani nepoučil ani nevyzval, aby k prokázání svých tvrzení označila, případně navrhla, další důkazy. Tím mělo podle jejího názoru dojít k porušení rovnosti účastníků řízení
10. Stěžovatelka dále uvádí, že se Nejvyšší soud nevypořádal se všemi otázkami specifikovanými v dovolání a postupoval přehnaně formalisticky, přičemž nepřihlédl k absenci poučení, případně k otázce dobrých mravů. Podle stěžovatelky také obecné soudy nesprávně aplikovaly §196a obchodního zákoníku. V tomto postupu spatřuje formalistický a nikoli nestranný postup krajského soudu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
12. Nejvyšší soud dovolání odmítl zčásti proto, že stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dále dovolání odmítl proto, že předestřená otázka již byla Nejvyšším soudem řešena a odvolací soud se neodchýlil od judikatury dovolacího soudu. Proto je Ústavní stížnost přípustná i proti rozsudku krajského soudu, neboť odmítnutí dovolání zčásti spočívá na důvodech závisejících na úvaze Nejvyššího soudu, jak předpokládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto není prostor pro aplikaci závěrů vyslovených ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v databází Nalus - viz https://nalus.usoud.cz)
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není řazen do soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), ani jim není instančně nadřazen. Ústavní soud také nemá pravomoc zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, ledaže by došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody v důsledku porušení objektivního práva. Jako jakýkoli jiný orgán veřejné moci, i Ústavní soud je povinen respektovat limity své pravomoci dané ústavním pořádkem, zákonem o Ústavním soudu, ale také principem dělby moci. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, interpretace a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny v prvé řadě obecným soudům, a Ústavní soud má pravomoc do nich zasáhnout jen v extrémních případech, kdy porušení práva představuje zásah do základních práv a svobod osob (stěžovatelů). Ústavní soud není povolán k tomu, aby svá hodnocení skutkového stavu, či svůj výklad práva nadřadil soudům. Nemá pravomoc je nahrazovat, ale je povinen se zaměřit na to, zda jsou závěry obecných soudů podloženy racionálními, bezrozpornými a ucelenými argumenty a zda je veškerý postup soudů souladný s ústavním pořádkem.
14. Z výše uvedeného plyne, že Ústavní soud k rozhodování obecných soudů, v nichž uplatňují svou diskreční pravomoc, přistupuje zdrženlivě, a to včetně otázek neplatnosti právního jednání, která typicky spadá do oblasti práva podústavního. S vědomím takového omezení své pravomoci posoudil Ústavní soud i tuto ústavní stížnost napadající rozhodnutí obecných soudů.
15. Stěžovatelka ve své stížnosti tvrdí, že krajský soud porušil rovnost účastníků řízení a jeho rozhodnutí bylo překvapivé. Z napadeného rozsudku ani z ústavní stížnosti však takový závěr neplyne. Námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky uplatnila vedlejší účastnice a stěžovatelka si musela být vědoma toho, že této námitce může krajský soud vyhovět. Krajský soud rovněž vyzval stěžovatelku k doplnění dokazování, tj. k předložení originálu příslušné smlouvy. Způsob, jakým stěžovatelka s výzvou naložila a jakou zvolila procesní strategii, nemůže být přičítán obecným soudům k tíži. Stěžovatelka měla možnost své námitky uplatnit a znala všechny rozhodující skutečnosti. Tvrzení, že jednání krajského soudu a následně Nejvyššího soudu bylo nespravedlivé případně přehnaně formalistické, nemá oporu v napadených rozhodnutích.
16. Argumentace spravedlností také není přiléhavá vzhledem k odůvodnění rozsudku krajského soudu. V něm je důvodem pro zamítnutí žaloby nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky. V posuzovaném případě se krajský soud pokoušel vyložit smlouvu o postoupení pohledávky, a šetřit práva stěžovatelky. Nedošlo tak k naplnění předpokladů vyslovených v nálezu sp. zn. III. ÚS 4047/19 ze dne 10. 3. 2020, který představuje jednu z možností, kdy Ústavní soud může uplatnit svou kasační pravomoc. Nenaplnění podmínek je také patrné z ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka nesprávně přistupuje k výkladu §196a obchodního zákoníku a zdůrazňuje, že k jeho uplatnění je možné přistoupit pouze v případě úplatného převodu. Takové tvrzení však nevyčerpává všechny způsoby regulace daného ustanovení.
17. Stěžovatelka dále napadá formalistický přístup Nejvyššího soudu, následkem kterého mělo být odmítnutí jejího dovolání, neboť nesplňuje podmínky přípustnosti dovolání stanovené §237 o. s. ř. Navzdory tvrzení stěžovatelky je usnesení Nejvyššího soudu dostatečně odůvodněno a nejsou v něm patrné žádné vady, které by znamenaly jeho protiústavnost.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu