ECLI:CZ:US:2022:1.US.3264.22.1
sp. zn. I. ÚS 3264/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky SILMET Příbram a.s., se sídlem Příbram III 168, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 292/2020-23 ze dne 27. 9. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Specializovaného finančního úřadu, se sídlem v Praze 7, nábřeží Kpt. Jaroše 1000/7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Vedlejší účastník rozhodnutím č. j. 148522/18/4300-12711-108855 ze dne 12. 9. 2018 zamítl žádost stěžovatelky o prominutí úroku z prodlení (ve výši více než pěti milionů korun) na dani z příjmů právnických osob za rok 2013 stanovené dodatečným platebním výměrem ze dne 19. 9. 2017. Dovodil, že k prodlení nedošlo z žádného ospravedlnitelného důvodu podle čl. III. 3. A. pokynu Generálního finančního ředitelství GFŘ-D-21 k promíjení příslušenství daně č. j. 4260/15/7100-40123 ze dne 12. 2. 2015 (dále jen "pokyn GFŘ").
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") žalobu stěžovatelky zamítl rozsudkem č. j. 55 Af 1/2019-21 ze dne 15. 9. 2020. Podle krajského soudu je vyhovění žádosti daňového subjektu, jakož i rozsah prominutí úroku, založeno na správní úvaze správního orgánu. Soud při přezkumu v takovém případě hodnotí, zda správce daně své uvážení založil na řádně zjištěném skutkovém stavu, zda užil zákonná kritéria a zda své uvážení řádně a logicky odůvodnil. Krajský soud se neztotožnil s názorem stěžovatelky, že chybu ve výkladu opravných položek lze zahrnout pod neurčitý právní pojem "ospravedlnitelný důvod" ve smyslu §259b odst. 2 daňového řádu. Poukázal přitom na pokyn GFŘ, který obsahuje výčet ospravedlnitelných důvodů podle citovaného ustanovení a který také prokazuje zavedenou správní praxi. Podle krajského soudu je bez významu, že stěžovatelka neměla v úmyslu se s úhradou daně zpozdit. Krajský soud dále dospěl k závěru, že otázku tvrdosti uplatňovaného nároku lze vzít v úvahu až v okamžiku, kdy daňový orgán dospěje k závěru, že jsou dány důvody k prominutí, k čemuž však v projednávané věci nedošlo. Krajský soud konečně dovodil, že stěžovatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též "NSS") č. j. 2 Afs 35/2009-124 ze dne 1. 6. 2010 nelze použít na její případ, neboť řeší odlišnou věc - hodnocení doby trvání daňové kontroly, na jejímž základě byla doměřena daň, není předmětem tohoto řízení.
4. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl. Plně se přitom ztotožnil s hodnocením a závěry krajského soudu, které označil za správné a náležitě vyargumentované.
5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že podmínky pro prominutí úroků z prodlení v jejím případě splněny byly. Jelikož správní orgány ani správní soudy úroky neprominuly, vážně porušily její ústavně zaručená práva. K pozdní úhradě daně podle stěžovatelky došlo pouze v důsledku omluvitelného omylu - administrativního pochybení v části týkající se účtování opravných položek. Tuto chybu přitom lze podřadit pod tzv. ospravedlnitelný důvod prodlení ve smyslu §259b odst. 2 daňového řádu. Stěžovatelka dále tvrdí, že předepsané úroky ve výši více než pěti milionů korun pro ni mohou mít velmi nepříjemné následky; úroky proto u stěžovatelky zakládají přílišnou tvrdost uplatněného nároku. Stěžovatelka v průběhu řízení opakovaně poukazovala na svou dosud bezvadnou platební morálku a řádné plnění svých daňových povinností. Z toho důvodu je přesvědčena, že při ojedinělém a omluvitelném zpoždění s úhradou daně splňuje podmínky pro prominutí úroku z prodlení.
6. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastníkem v řízení u správních soudů [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná (§72 odst. 3 téhož zákona) a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona, protože stěžovatelka vyčerpala procesní prostředky, které jí soudní řád správní k ochraně jejího práva poskytuje; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatelky.
8. Z výše shrnuté argumentace vyplývá, že byť v ústavní stížnosti formálně odkazuje na články Listiny a Úmluvy, stěžovatelka fakticky pouze nesouhlasí s tím, že na rozdíl od ní Nejvyšší správní soud dovodil, že nebyly naplněny podmínky pro prominutí úroků z prodlení na dani z příjmů právnických osob ve smyslu §259b daňového řádu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje stejné námitky, které již uplatnila ve správní žalobě a kasační stížnosti, Ústavní soud nicméně není další přezkumnou instancí, nýbrž je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že NSS všechny námitky stěžovatelky srozumitelně a logicky vypořádal a že takové vypořádání z ústavněprávního hlediska bez pochyby obstojí. Stran stěžovatelčiny námitky, že administrativní pochybení představuje ospravedlnitelný důvod ve smyslu §259b odst. 2 daňového řádu, lze stěžovatelku znovu odkázat na pokyn GFŘ, který za ospravedlnitelné důvody označuje např. nepříznivý zdravotní stav dlužníka, živelnou pohromu, mylnou výplatu daně na jiný účet správce daně atd. Ústavní soud se ztotožňuje s NSS, že k úplnému prominutí úroků z prodlení na dani má docházet pouze výjimečně v případech, že by se jejich vymáhání jevilo zjevně jako nespravedlivé; chyba při účtování opravných položek (byť neúmyslná) však takovým případům typově neodpovídá (viz bod 18 napadeného rozsudku). K druhé námitce stěžovatelky, že předepsané úroky zakládají neúměrnou tvrdost, lze pouze uvést, že stěžovatelka bez dalšího pomíjí, že ze samotného znění §259b odst. 3 vyplývá, že ekonomické nebo sociální poměry zakládající tvrdost uplatněného úroku lze zohlednit až při posuzování rozsahu, ve kterém bude úrok prominut - tedy pouze v případě, je-li ospravedlnitelný důvod prominutí dán (viz bod 19 napadeného rozsudku). Ke stejnému závěru je konečně třeba dospět i stran třetí linie argumentace stěžovatelky. Z §259c odst. 2 daňového řádu znovu nezpochybnitelně vyplývá, že prominutí příslušenství daně není možné, pokud daňový subjekt v posledních 3 letech závažným způsobem porušil daňové nebo účetní právní předpisy (viz 19 napadeného rozsudku); samotná "bezvadná platební morálka" stěžovatelky proto sama o sobě nemůže představovat ospravedlnitelný důvod pro prominutí úroků z prodlení.
10. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu