ECLI:CZ:US:2022:1.US.3266.21.1
sp. zn. I. ÚS 3266/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti NASH FINANCE LTD., 9.17 Capital Tower, 91, Waterloo Road, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem Letenská 121/8, Praha 1, v substituci Mgr. Kristýnou Drápalovou, advokátkou se sídlem Letenská 121/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021 č. j. 20 Cdo 1706/2021-271, usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 15. 2. 2021 č. j. 54 Co 152/2020-225 a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 2. 2020 č. j. 12 Nc 1/2019-187, a návrhu na uložení povinnosti nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a uložení povinnosti nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou v rozvrhovém řízení rozvrhl rozdělovanou podstatu 410 000 Kč tak, že se z ní uspokojuje přihlášená pohledávka oprávněného správce daně (Finanční úřad pro Kraj Vysočina) ve výši 410 000 Kč na hotových a exekučních nákladech za výkon prodeje. Rozdělovaná podstata byla rozvrhnuta podle skupin a pořadí podle §337c o. s. ř. Pohledávka oprávněného finančního úřadu ve výši 505 000 Kč na nákladech řízení vzniklých při provádění daňové exekuce spadá do 1. skupiny a byla uspokojena ve výši 410 000 Kč, čímž byla rozdělovaná podstata vyčerpána. Proti rozhodnutí podala stěžovatelka, jako přihlášená věřitelka, odvolání. Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a usnesení potvrdil. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost.
Stěžovatelka rozporuje závěry obecných soudů. Namítá, že ze zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, vyplývá, že správce daně je povinen zvolit co nejefektivnější způsob vymožení daňového nedoplatku, při volbě způsobu musí být naplněna zásada přiměřenosti a hospodárnosti. Správce daně zvolil v daném případě daňovou exekuci, tento způsob byl však podle stěžovatelky nevhodný, a proto došlo k vyčerpání celé rozdělované podstaty pouze na exekuční náklady daňové exekuce. Exekuční náklady v případě provedení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, by byly podstatně nižší. Pokud správce daně zvolil tento nevhodný způsob, má podle stěžovatelky nárok na náklady řízení maximálně ve výši, na kterou by měl nárok soudní exekutor.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s názory obecných soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud ověřil, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou řádně vysvětlil, proč rozvrhl rozdělovanou podstatu tak, že se z ní uspokojila pouze pohledávka oprávněného správce daně. Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně a na jeho odůvodnění v rozhodnutí odkázal. Podrobně se zabýval i všemi námitkami stěžovatelky uplatněnými v odvolacím řízení, které jsou v podstatě shodné s těmi, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti. Odkázal také na relevantní judikaturu, z níž při posuzování přiměřenosti zvoleného způsobu exekuce a zařazení pohledávky do skupiny vycházel. Odvolací soud upozornil stěžovatelku také na to, že sama mohla pro ni nepříznivým následkům rozhodnutí předejít, pokud by se domáhala provádění exekuce, jejíž nařízení navrhla (§15a odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí). I Nejvyšší soud se podrobně a srozumitelně vyjádřil ke všem otázkám uplatněným stěžovatelkou v dovolání a osvětlil, proč nezakládají přípustnost dovolání. Ani v jeho závěrech proto nelze shledat pochybení, která by dosahovala ústavněprávní úrovně.
Lze uzavřít, že obecné soudy postupovaly při rozhodování o rozvrhu rozdělované podstaty v souladu se zákonem a z pohledu ústavněprávního jim nelze nic vytknout. Není možné souhlasit ani s názorem stěžovatelky, že soud měl přiznat správci daně náhradu nákladů řízení pouze v takové výši, na jakou by měl nárok soudní exekutor. Výše exekučních nákladů, resp. způsob jejich určení, jasně vyplývá z kogentních ustanovení zákona a byla stanovena samostatným rozhodnutím v řízení o daňové exekuci.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu