ECLI:CZ:US:2022:1.US.3267.22.1
sp. zn. I. ÚS 3267/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti TINY - CZ s.r.o., se sídlem Komenského 162, Žacléř, zastoupené Mgr. Václavem Machem, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2022 č. j. 2 Cmo 163/2022-122 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2022 č. j. 38 Cm 130/2021-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Hradci Králové zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby žalobcem. O nákladech řízení rozhodl na základě §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Povinnost hradit náklady uložil žalované, když dovodil, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalované strany. Odvolací soud výrok o náhradě nákladů změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba byla v době podání důvodná jen zčásti. Aplikace §146 odst. 2 věta druhá tedy nebyla namístě a bylo na žalobci, aby nahradil žalované podstatnou část jejích nákladů řízení. V otázce náhrady nákladů řízení však odvolací soud nakonec aplikoval §150 o. s. ř.
Stěžovatelka namítá, že soudy jí měly přiznat právo na náhradu nákladů řízení, neboť to byl žalobce, kdo zavinil zastavení řízení. Návrh na zahájení řízení byl podán předčasně a bezdůvodně. Soud měl aplikovat §146 odst. 2 věta první. Pro použití §150 o. s. ř nebyl podle stěžovatelky dán důvod. Pro své závěry argumentuje nálezem sp. zn. III. ÚS 2741/16 a dalšími na něj navazujícími rozhodnutími. Odvolací soud nedal stěžovatelce prostor vyjádřit se k aplikaci §150 o. s. ř. Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 1605/15.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
Žádné takové zásadní pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Odvolací soud řádně odůvodnil, proč mění rozhodnutí soudu prvního stupně a ve svém rozhodnutí dospěl ke stejným závěrům, které v ústavní stížnosti předkládá stěžovatelka. Tedy, že je to žalobce, kdo zavinil zastavení řízení, a tudíž není možné aplikovat §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Odvolací soud v odůvodnění správně poukázal na to, že žaloba v době jejího podání byla důvodně podaná jen zčásti, a proto by bylo na žalobci, aby nahradil žalované podstatnou část jejích nákladů řízení. Jeho závěry jsou tedy v souladu s rozhodnutími Ústavního soudu, která uvádí sama stěžovatelka. Ve věci však aplikoval §150 o. s. ř. Odvolací soud osvětlil, v čem spatřuje důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. Je zřejmé, že odvolací soud vycházel zejména z okolností, které vedly k soudnímu uplatnění nároku a počínání žalované před zahájením soudního řízení vedoucí k obavě žalobce z nezaplacení žalované částky. Postup žalobce tedy nelze pokládat za svévolný. Upozornil i na to, že jde v daném případě o spotřebitelský vztah. Ústavní soud již ostatně v souvislosti s uložením náhrady nákladů řízení připustil zohlednění postavení spotřebitele jako slabší strany i ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1844/17 (byť zde nikoliv ve vztahu k §150 o. s. ř.). Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že žaloba v daném případě zčásti (byť menšinové) důvodná byla.
Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že pokud soud zvažuje aplikaci moderačního práva, měl by dát účastníkům prostor se k tomu vyjádřit, a tím spíše tehdy, má-li k tomu dojít v průběhu odvolacího řízení. Odvolací soud tak neučinil, avšak odůvodnil svůj závěr o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných vedoucích k aplikaci §150 o. s. ř. skutečnostmi, které vyšly najevo již před soudem prvního stupně a stěžovatelkou nebyly nijak rozporovány. Navíc ani v ústavní stížnosti neuvádí stěžovatelka žádné okolnosti, proč neměl soud k aplikaci moderačního práva přistoupit a její argumentace směřuje fakticky pouze k tomu, že soud měl aplikovat §146 odst. 2 věta první o. s. ř.
Jak již dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vícekrát najevo, jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 4000/16, III. ÚS 1301/13, II. ÚS 3137/09 nebo II. ÚS 169/09). Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu.
Taková situace nastala právě v nyní hodnoceném případě. Byť si je tedy Ústavní soud vědom judikatury, na níž odkazuje stěžovatelka, je třeba vždy hodnotit veškeré skutečnosti vyplývající z daného konkrétního případu. Kasační nález by byl ryze formálním aktem, který by ke změně procesního postavení stěžovatelky vedoucí k ochraně materiální podstaty jejích základních práv nikterak nepřispěl.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadená rozhodnutí byla patřičně odůvodněna, soudy srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu