ECLI:CZ:US:2022:1.US.328.22.1
sp. zn. I. ÚS 328/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Milana Zabloudila, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem st., advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2021 č. j. 5 Cmo 180/2021-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Ačkoliv v ústavní stížnosti uvádí rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 180/2021-6, z přiloženého rozhodnutí a jeho obsahu je zřejmé, že jde ve skutečnosti o rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 180/2021-65.
Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl účastníkem řízení o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě napadl odvoláním do výroku, jímž byl likvidátorem jmenován člen statutárního orgánu - jeden ze společníků. V odvolacím řízení bylo zjištěno, že v důsledku výpovědi společenské smlouvy stěžovatelem zaniklo jeho postavení společníka. Účastníci řízení jsou podle §6 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen ,,z. ř. s.") navrhovatel a ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno, tedy společnost a společníci. S ohledem na zánik postavení společníka ještě před zahájením řízení tedy stěžovatel není a neměl být účastníkem řízení a není tedy ani oprávněn podat odvolání. Skutečnost, že krajský soud vycházel z nesprávného stavu zápisu v obchodním rejstříku a s odvolatelem v řízení (nesprávně) jednal jako s účastníkem, nemůže založit subjektivní přípustnost odvolání. Nad rámec Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") uvedl, že proti rozhodnutí o jmenování likvidátora nejsou oprávněni podat odvolání ani společníci společnosti. Vrchní soud proto odvolání odmítl jako podané někým, kdo k jeho podání není oprávněn.
Stěžovatel zpochybňuje právní závěry vrchního soudu týkající se nedostatku subjektivní podmínky přípustnosti odvolání, když se i nadále považuje za účastníka řízení. Vrchnímu soudu vytýká, že se neměl zabývat otázkou zániku účasti některého ze společníků ve zrušované společnosti, a to odkazem na §8 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen "zákon č. 304/2013 Sb."). Namítá, že pokud by soud měl za to, že stěžovatel není účastníkem řízení, měl procesně postupovat podle §7 odst. 2 z. ř. s. a ukončit jeho účast usnesením. Ani k takovému postupu by ale nebyl podle stěžovatele důvod. Stěžovatel napadá i závěr soudu, že ani společník nemůže podat odvolání pouze proti výroku o jmenování likvidátora zrušované společnosti.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právním závěrem obecného soudu o subjektivní nepřípustnosti odvolání, kdy se domáhá jeho přehodnocení Ústavním soudem. Postupu vrchního soudu a jeho závěrům o nedostatku aktivní legitimace k podání odvolání však nelze nic vytknout. Poté, co v řízení vyšlo najevo, že stěžovatel před zahájením řízení vypověděl společenskou smlouvu, došel vrchní soud k závěru, že stěžovatel není a ani nebyl účastníkem řízení na prvním stupni a není tedy ani oprávněn k podání odvolání. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že v obchodním rejstříku byl nadále jako společník zapsán. Argumentace stěžovatele odkazem na §8 zákona č. 304/2013 Sb., upravující princip materiální publicity zapsaných skutečností ve veřejném rejstříku, není v této situaci případná. Řízení o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora je navíc řízením nesporným, soud je v něm povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a není omezen pouze na skutečnosti, které uvádějí účastníci. V rámci řízení provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§20, §21 z. ř. s.).
Není tedy možné, aby se soud tím, že zanikla účast některého ze společníků ve společnosti, nezabýval. Vrchní soud také řádně odůvodnil, proč odmítl odvolání a neaplikoval postup podle §7 odst. 2 z. ř. s., tedy proč usnesením neukončil účast stěžovatele v řízení. Lze mu přisvědčit, že by se s ohledem na skončení odvolacího řízení jednalo pouze o formální výrok. Ústavní soud k tomu dodává, že by ukončení účasti stěžovatele v řízení stejně stěžovateli neumožnilo proti tomuto usnesení samostatně brojit, když odvolání je přípustné pouze proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nikoliv soudu odvolacího. Výhrady stěžovatele vůči názoru vrchního soudu o nepřípustnosti odvolání společníků proti výroku o jmenování likvidátora a jeho odůvodnění nejsou v daném případě podstatné, neboť vrchní soud na něm své rozhodnutí o odmítnutí odvolání nevystavěl.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Vrchní soud v Olomouci zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že civilní soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu