ECLI:CZ:US:2022:1.US.3283.22.1
sp. zn. I. ÚS 3283/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti Organic technology, s. r. o., sídlem Na Františku 1370/5, Horní Suchá, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2022 č. j. 23 Cdo 2382/2022-106, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2022 č. j. 8 Co 59/2022-77 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 17. prosince 2021 č. j. 117 C 294/2021-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově ústavní stížností napadeným rozsudkem pro uznání rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni 1 150 000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud tak rozhodl poté, co vydal platební rozkaz č. j. 117 C 294/2021-29 ze dne 1. 10. 2021, v jehož rámci stěžovatelce podle §114b občanského soudního řádu uložil, aby se písemně vyjádřila a sdělila, zda nárok uplatněný žalobou uznává; v případě, že nárok neuznává, aby vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojila listinné důkazy, jichž se dovolává, popř. označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně byla poučena, že jestliže se včas a v souladu s poučením nevyjádří, bude mít soud za to, že stěžovatelka nárok uznává, a rozhodne rozsudkem pro uznání. Stěžovatelka následně podala odpor, v němž pouze uvedla, že nárok ani částečně neuznává a navrhuje zamítnutí žaloby v celém rozsahu.
Stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Jak krajský soud uvedl, okresní soud nepochybil, pokud usnesení dle §114b odst. 1 občanského soudního řádu učinil součástí platebního rozkazu. Podaným odporem pak stěžovatelka nenaplnila podmínky pro náležité zdůvodnění svého nesouhlasu s žalobním nárokem, neboť v souladu s judikaturou se žalovaný kvalifikovaně vyjádří, jestliže z písemného vyjádření vyplývá, že nárok neuznává, a zároveň žalovaný alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Tento požadavek stěžovatelka podle krajského soudu nesplnila. Krajský soud nepovažoval za důvodnou ani námitku absence dostatečných skutkových tvrzení, jelikož dle žalobních tvrzení odpovídá dlužná částka dosud neuhrazené části odměny ze smlouvy na zajištění blíže specifikovaného projektu. Vznik nároku na odměnu i její splatnost byly jednoznačně tvrzeny.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť krajský soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namítala-li stěžovatelka nově místní nepříslušnost okresního soudu, tak tato otázka nebyla vzhledem k absenci námitky účastníků odvolacím soudem vůbec řešena, navíc není-li námitka místní nepříslušnosti uplatněna včas, je případný nedostatek místní příslušnosti zhojen.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že až do jednání odvolacího soudu nebyla právně zastoupena a důvodně předpokládala, že své argumenty soudu přednesla. Stěžovatelku nelze sankcionovat za to, že sama neví, jaké jsou správné právní argumenty, s nimiž by mohla být úspěšná. Stěžovatelka navíc nebyla poučena o tom, že rozsudkem pro uznání bude rozhodnuto bez jednání. Nadále pak stěžovatelka trvá na tom, že obvodní soud měl věc postoupit místně příslušnému soudu, přičemž stěžovatelka byla v důsledku nenařízení jednání připravena o možnost namítat věcnou nepříslušnost. Konečně, stěžovatelka poukazuje na to, že smlouva mezi ní a žalobkyní obsahovala ujednání o pokutě za prodlení, nelze proto žalobkyni přiznat navrhovaný úrok z prodlení, který mezi účastníky sjednán nebyl. Rozhodnutí soudu tak nekoresponduje se skutkovým stavem věci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavními stížnostmi mířícími proti rozsudku pro uznání se Ústavní soud zabýval již mnohokrát a zpravidla je neshledal důvodnými. Zásadním rozhodnutím je zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016, v němž Ústavní soud shledal §114b odst. 5 a §153a odst. 3 ve slovech "§114 odst. 5" občanského soudního řádu ústavně konformními, přičemž mimo jiné konstatoval, že "[z]ásadě spravedlivého procesu pak nemůže odpovídat, pokud by žalovanému stačilo prohlásit, že s žalobou nesouhlasí, a svou pasivitou prodlužovat řízení". Je tedy zřejmé, že stěžovatelčinu reakci v posuzované věci nelze považovat za dostatečnou.
Nejde přitom o to, že by stěžovatelka doplatila na to, že je osobou práva neznalou. Námitka stěžovatelky, že je sankcionována za to, že neví, jaké jsou správné argumenty, s nimiž by mohla být úspěšná, je tedy poněkud zavádějící. Jak soudy v napadených rozhodnutích stěžovatelce vysvětlily, zákon nepožaduje žádnou minimální "úroveň" kvality argumentů, či dokonce jejich opodstatněnost. Jde o to, aby se žalovaný alespoň nějak věcně bránil nad rámec lakonického konstatování, že s žalobou nesouhlasí a měla by být zamítnuta. Žalovaní mají zkrátka vlastními slovy vysvětlit, proč s žalobou nesouhlasí. Poučení, které se žalovaným dostává, přitom je jasné v tom, že pouhý nesouhlas nestačí. V případě jakýchkoli nejasností si ostatně žalovaní mohou opatřit právní pomoc.
K námitce, že stěžovatelka nebyla poučena o tom, že soud rozhodne bez jednání, už se vyčerpávajícím způsobem vyjádřil Nejvyšší soud. Poučení o následcích stěžovatelčiny pasivity bylo dostatečné, ostatně stěžovatelka sama v ústavní stížnosti cituje pasáž poučení, která zní: "Podá-li žalovaná proti platebnímu rozkazu včas odpor a nebudou-li splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, soud k projednání a rozhodnutí věci nařídí jednání." Stěžovatelka tedy byla poučena, v jakém případě soud jednání nařídí.
Námitku místní nepříslušnosti stěžovatelka neuplatnila v řízení před okresním ani krajským soudem, což mělo za následek, že s ní nemohla uspět v řízení o dovolání. Nejvyšší soud nadto stěžovatelce podrobně vysvětlil, proč by s ní neuspěla ani v odvolacím řízení, stěžovatelka však na jeho argumentaci v ústavní stížnosti vůbec nijak nereaguje. Na odůvodnění Nejvyššího soudu tak postačí odkázat.
To platí i o poslední námitce stěžovatelky, založené na obsahu smlouvy mezi ní a žalobkyní. Ani na k tomu související argumentaci Nejvyššího soudu totiž stěžovatelka patřičně nereaguje. Lze tak jen stručně zopakovat, že soud rozhodne rozsudkem pro uznání bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení mají oporu v důkazech. Vydání rozsudku pro uznání totiž nepředchází žádné dokazování.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu