ECLI:CZ:US:2022:1.US.3364.21.1
sp. zn. I. ÚS 3364/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pšenčíkova 677/18, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1823/2021-366 ze dne 24. 9. 2021 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 330/2020-345 ze dne 13. 1. 2021 a Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 19/2019-305 ze dne 17. 6. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Nadepsaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejší účastnici o zaplacení 1 582 210,80 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která měla být stěžovateli způsobena nezákonným rozhodnutím - nesprávně stanoveným výživným pro jeho nezletilé děti. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek v meritu potvrdil, změnil jen výši nákladů nalézacího řízení na 2 700 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení uložil stěžovateli zaplatit 600 Kč. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako nepřípustné.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, které jako nezákonné vyhodnotil sám. Takto ovšem odpovědnostní titul upravený v §8 zákona č. 82/1998 Sb., který je provedením čl. 36 odst. 3 Listiny, koncipován není. Existují sice případy, v nichž zcela výjimečně není nutné trvat na formálním zrušení nezákonného rozhodnutí, je-li z dalších okolností bezpochyby patrna jeho materiální nezákonnost (byla-li později prohlášena jiným rozhodnutím orgánu veřejné moci - viz např. nález I. ÚS 2904/20 ze dne 31. 8. 2021, či sp. zn. II. ÚS 3516/20 ze dne 3. 6. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz); ve věci stěžovatele ovšem nezákonnosti dotčených rozhodnutí žádné skutečnosti - vyjma jeho subjektivního přesvědčení - nenasvědčují (viz zmíněné usnesení sp. zn. II. ÚS 2778/16 i další průběh opatrovnického řízení rekapitulovaný v bodě 17 rozsudku odvolacího soudu). To už ostatně stěžovateli osvětlil i Nejvyšší soud.
4. Byl-li tedy nyní žalovaný nárok z tohoto důvodu obecnými soudy odmítnut, nejde o přepjatý formalismus, nýbrž o ustálený výklad zákonného předpokladu vzniku odpovědnostního titulu. Je zjevné, že existence nezákonného rozhodnutí nemůže být ponechána volné úvaze (ať už domněle či skutečně) poškozeného účastníka. Stát vstupuje do soukromých rodinných vztahů až ve chvíli, kdy rodiče nejsou schopni se na úpravě poměrů k nezletilým dětem dohodnout; pak jim ovšem nezbývá než se v zájmu zachování principů právní jistoty a vymahatelnosti práva autoritativnímu konečnému rozhodnutí soudu (po vyčerpání dostupných opravných prostředků) podrobit.
5. Opatrovnické řízení, z něhož vzešla stěžovatelem zpochybňovaná rozhodnutí, je Ústavnímu soudu známo, neboť ústavní stížnost stěžovatele proti nim odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. II. ÚS 2778/16 ze dne 15. 11. 2016. Stěžovatel tak v opatrovnickém řízení vyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany svých práv, aniž by mu kterýkoli z dotčených soudů dal za pravdu a jím napadaná rozhodnutí zrušil pro nezákonnost. Spatřuje-li stěžovatel flagrantní zkrácení svých práv v absenci dovolacího přezkumu opatrovnických věcí, pak lze pouze dodat, že množství dostupných opravných prostředků v rámci obecné justice není ústavním pořádkem zaručeno a je na zákonodárci, jak systém vystaví. Postavení všech účastníků opatrovnických řízení je v tomto ohledu stejné a jejich základní práva tím nejsou zkrácena.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu