ECLI:CZ:US:2022:1.US.3403.21.1
sp. zn. I. ÚS 3403/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti I. G., zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1417/25, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2021 sp. zn. 14 To 76/2021 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2021 č. j. 8 Nt 301/2021-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo podle §95 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních") rozhodnuto o přípustnosti jeho vydání do Ruské federace za účelem trestního stíhání pro trestný čin vraždy podle §105 odst. 2 písm. z) trestního zákona Ruské federace, jehož se měl dopustit jako organizátor podle §33 odst. 3 téhož zákona, a to s přihlédnutím k zárukám poskytnutým Generální prokuraturou Ruské federace. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel v úvodu předkládá argumenty a důkazy, které podle něj prokazují zjevnou nedůvodnost extradiční žádosti, tedy okolnosti týkající se skutku, pro nějž má být vydán, jakož i trestního řízení vedeného v Ruské federaci a postupu ruských orgánů v rámci tohoto řízení. Zdůrazňuje, že zprávy renomovaných mezivládních a nevládních mezinárodních organizací popisují závažná porušení práva na spravedlivý proces ze strany ruských orgánů a porušování čl. 3 Úmluvy ve vězeňských zařízeních. Odkazuje na opakovaná vyjádření svého ruského advokáta, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že mu v případě vydání do domovské země nebude zaručen spravedlivý proces. Připomíná, že jeho manželce byla udělena mezinárodní ochrana a její trestní stíhání bylo označeno za nedůvodné a vykonstruované. Trestním soudům vytýká, že jeho argumentaci adekvátně nereflektovaly. Trestní soudy podle něj pochybily, když akcentovaly obchodní, resp. civilní rozměr projednávané kauzy bez vlivu na trestněprávní rozměr případu.
Stěžovatel dále připomíná, že v průběhu předchozích šesti let byla v řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany vydána správními orgány již dvě nezákonná rozhodnutí, jejichž nezákonnost byla potvrzena správními soudy. Má za to, že zatýkací rozkaz ani další dokumenty předložené v předmětném řízení nesplňují zákonné požadavky na odůvodnění žádosti o vydání, a nemohou být proto podkladem pro jeho extradici ani pro jeho omezení na svobodě předběžnou vazbou. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy sp. zn. III. ÚS 534/06 a III. ÚS 1354/13. Odkazuje také na zprávu Amnesty International z roku 2015, podle níž se situace v Ruské federaci dramaticky zhoršila. S odkazem na §91 odst. 1 písm. o) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních připomíná, že trestní soudy jsou povinny se relevantně a přezkoumatelně vypořádat s případnou důvodnou obavou, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám obsaženým v čl. 3 a čl. 6 Úmluvy, resp. že by se v dožadujícím státě zhoršilo postavení vyžádaného v trestním řízení nebo při výkonu trestu. Trestní soudy podle něj neadekvátně akcentovaly význam záruk předložených Generální prokuraturou Ruské federace. Apeluje rovněž na humanitární rovinu případu a uvádí, že v České republice žije jeho manželka i tři děti, přičemž nikdo z této rodiny by jej do Ruské federace nemohl následovat a pomoci mu tam.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti trestních soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před trestními soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud je oprávněn kasačně zasáhnout pouze v těch případech, kdy dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
Ústavní soud nejprve připomíná, že v minulosti již rozhodoval o stěžovatelově ústavní stížnosti proti rozhodnutí trestních soudů o přípustnosti jeho vydání. Šlo o předchozí vydávací řízení, které skončilo rozhodnutím ministra spravedlnosti, že stěžovatel vydán nebude, a to v návaznosti na skutečnost, že ruská strana připustila jisté procesní pochybení a fakticky vzala svou žádost o vydání zpět (srov. č. l. 9 usnesení krajského soudu). Ústavní soud svým usnesením sp. zn. I. ÚS 1149/16 předchozí stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V nynější ústavní stížnosti sice stěžovatel tvrdí, že předložil nové důkazy a argumenty, avšak Ústavní soud musí konstatovat, že obě inkriminované ústavní stížnosti jsou obsahově velice podobné, resp. že v nyní podané ústavní stížnosti stěžovatel neuvedl žádné nové podstatné skutečnosti, které by měly význam pro posouzení celé věci. To se týká zejména důvodů, pro které je proti němu v jeho domovské zemi vedeno trestní řízení, resp. pro které byl ruskými orgány vyžádán. Ani v nyní projednávané věci tedy Ústavní soud nenachází žádný důvod, aby zpochybňoval závěr trestních soudů o dostatečnosti podkladů dodaných ruskou stranou k žádosti o vydání (srov. č. l. 9-10 usnesení Vrchního soudu v Praze).
Ústavní soud dále podotýká, že trestní soudy v obou napadených rozhodnutích nijak nezpochybňovaly zprávy různých subjektů (včetně organizace Amnesty International, na kterou stěžovatel jmenovitě odkazuje) svědčících o značně problematickém přístupu orgánů Ruské federace k dodržování lidských práv a základních svobod. Konkrétně Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") na č. l. 6-7 svého usnesení podrobně rozvedl dostupné poznatky o řadě nedostatků v justičním systému Ruské federace, nevyhovujících podmínkách ve věznicích či porušování práva obviněných na spravedlivý proces. Tentýž soud na č. l. 9 svého usnesení výslovně přisvědčil námitkám stěžovatele, že se v Ruské federaci vyskytují případy manipulace se soudními procesy a podmínky v tamějších věznicích a vazebních zařízeních jsou velmi špatné.
Trestní soudy tedy nebyly lhostejné k riziku, že při případném vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace může dojít k porušování jeho práv zaručených Úmluvou. Zároveň však správně poukázaly na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který sice praxi ruských soudů a orgánů činných v trestním řízení považuje mnohdy za neodpovídající zásadám obsaženým v čl. 3 a čl. 6 Úmluvy, avšak zároveň zjištěný stav nepovažuje za natolik vážný, aby bylo třeba přistoupit k úplnému zákazu vydávání do Ruské federace. Trestní soudy tedy v souladu s touto i tuzemskou judikaturou racionálně dovodily, že extradice není přípustná v těch případech, kdy existují reálné důvody se domnívat, že konkrétní vydávaná osoba bude - s určitou mírou pravděpodobnosti - vystavena reálnému nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. Tyto úvahy jsou v plném souladu s principy, které Ústavní soud vytýčil v již citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 1149/16, na něž lze v podrobnostech odkázat.
Z tohoto důvodu se trestní soudy zaměřily na otázku, zda i v konkrétním případě stěžovatele hrozí popsané riziko. Svůj závěr, že tomu tak není, založily na racionální argumentaci vycházející ze skutečnosti, že stěžovatel nemá být v Ruské federaci stíhán pro politický či vojenský delikt, dosavadní obhajoba vykonávaná jeho ruským advokátem prozatím probíhá bez omezení a záruky poskytnuté ruskou stranou významným způsobem snižují pravděpodobnost, že by se tato situace po vydání změnila v neprospěch stěžovatele.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v názoru, že trestní soudy neadekvátně akcentovaly význam záruk předložených Generální prokuraturou Ruské federace, neboť trestní soudy zohlednění těchto záruk přesvědčivě odůvodnily. Odkázat lze zejména na č. l. 7-8 usnesení krajského soudu, který zde odkázal na zprávu Ministerstva spravedlnosti, z níž vyplývá, že ve všech případech, kdy došlo k vydání vyžádaných osob do Ruské federace, je dodržování poskytnutých záruk ministerstvem systematicky monitorováno, přičemž nebylo zjištěno žádné porušení poskytnutých záruk ze strany ruských orgánů. Opět lze odkázat na usnesení sp. zn. I. ÚS 1149/16, v němž Ústavní soud rovněž vyhodnotil záruky poskytnuté ruskou stranou v rámci žádosti o vydání stěžovatele jako dostatečné.
Pokud stěžovatel uvádí, že v řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany již dvakrát správní soudy zrušily nezákonné rozhodnutí správních orgánů, odkazuje Ústavní soud na č. l. 4 usnesení krajského soudu. Z něj vyplývá, že rozhodnutí Ministerstva vnitra o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli bylo správními soudy zrušeno pouze částečně (ve vztahu k neudělení doplňkové ochrany podle §14a a §14b zák. č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů), ovšem ve zbylém rozsahu (tedy ve vztahu k neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §13 a §14 citovaného zákona) byla správní žaloba stěžovatele zamítnuta, stejně jako kasační stížnost podaná k Nejvyššímu správnímu soudu. Navíc, jak správně uvedl na č. l. 12 svého usnesení Vrchní soud v Praze, případné poskytnutí mezinárodní ochrany stěžovateli by mělo význam pro rozhodnutí ministra spravedlnosti o vydání.
Trestní soudy nepřehlédly ani rodinnou situaci stěžovatele. Krajský soud na č. l. 5 svého usnesení ovšem správně připomněl vysokou závažnost činu, pro nějž má být stěžovatel vydán k trestnímu stíhání. Jeho závěr, že dopad na stabilitu rodinných poměrů v důsledku jeho nepřítomnosti nelze považovat za neadekvátní v porovnání se zájmem na jeho postihu v případě, že by byl shledán vinným, tak Ústavní soud považuje za opodstatněný.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy v posuzovaném případě důsledně splnily svou povinnost vyplývající z ustanovení §91 odst. 1 písm. o) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, na něž stěžovatel upozorňuje. Argumentaci přednesenou stěžovatelem trestní soudy neignorovaly, dokonce jí částečně daly za pravdu, avšak zohlednily též další skutečnosti, které stěžovatel přehlíží či relativizuje. Ústavní soud tak ve výsledku neshledal v postupu trestních soudů a jejich úvahách, z nichž napadená rozhodnutí vychází, žádné vady, které by mohly odůvodňovat jeho kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu