ECLI:CZ:US:2022:1.US.341.22.1
sp. zn. I. ÚS 341/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2021 č. j. 30 Cdo 2690/2021-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího soudu, který odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým mu nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou přílišnou délkou trestního stíhání. Stěžovatel uvádí, že soudy v daném případě kladly největší důraz na kritérium významu řízení pro stěžovatele a svá rozhodnutí založily na nesprávném závěru o nepatrném významu posuzovaného řízení pro stěžovatele v části řízení trvající 15 let a významu sníženém v části řízení trvající 5 let.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") finančního zadostiučinění ve výši 1 200 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 91/96. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 1. 2021 č. j. 43 C 55/2019-78 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 71 467 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu stěžovatele co do požadavku na zaplacení částky 1 128 533 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení částku 14 342 Kč (výrok III.) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2021 č. j. 14 Co 86/2021-107 rozsudek soudu I. stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání vysvětlil, z jakých důvodů jednotlivé námitky stěžovatele nemohou přípustnost dovolání založit, zejména uvedl, že přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přiznaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Stěžovatel tak nesplnil své povinnosti, v důsledku čehož bylo jeho dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu