ECLI:CZ:US:2022:1.US.3428.21.1
sp. zn. I. ÚS 3428/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Václava Sedláčka, zastoupeného Mgr. Evou Herufek, advokátkou se sídlem Holandská 878/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021 č. j. 20 Cdo 2768/2021-352, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2021 č. j. 26 Co 326/2020-325 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 10. 2020 č. j. 15 Nc 3276/2003-307, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Břeclavi zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro potvrzení odvoláním napadeného rozhodnutí. Odvolacím soudem provedená změna rozhodnutí soudu prvního stupně byla jen formální, když pouze upřesnil data podání, jimiž se stěžovatel domáhal zastavení exekuce. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se soudy v řízeních nezabývaly otázkou, zda se právo s ohledem na §408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "zákon č. 513/1991 Sb.") promlčí v průběhu již zahájeného a probíhajícího exekučního řízení a rovněž zda je právo provádět exekuci právem promlčitelným či nikoliv. Pokud by soudy dospěly k závěru, že se právo vést výkon rozhodnutí promlčuje, musely by vyřešit otázku, jaká je promlčecí doba takového práva, a následně se vypořádat s tím, zda je či není právo vést exekuci promlčeno, resp. zda by nemělo dojít k zastavení exekuce. Stěžovatel napadá odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, v nichž soudy pominuly námitky stěžovatele.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje závěry soudů vedoucí k zamítnutí jeho návrhu na zastavení exekuce. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že stěžovatel podal již několik návrhů na zastavení exekuce, přičemž soudy se v nich zabývaly námitkou promlčení vznesenou povinným a došly k závěru, že námitka je nedůvodná. V novém návrhu pak stěžovatel namítal, že v exekučním řízení nebylo řádně pokračováno a pokud by bylo řádně pokračováno, je exekuce po uplynutí 10 let nezákonná. Soudy tedy návrh na zastavení exekuce v tomto smyslu projednaly a opět jej zamítly. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily, když se vypořádaly se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí. Vyjádřily se jak k námitce stěžovatele dotýkající se toho, že v exekuci nebylo řádně pokračováno, tak i k desetileté promlčecí lhůtě podle §408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. včetně odkazu na relevantní judikaturu. V jejich závěrech nelze shledat žádná pochybení.
Ústavní soud uzavírá konstatováním, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl svědčit o opodstatněnosti jeho právního názoru. V předmětné věci však jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu