ECLI:CZ:US:2022:1.US.3439.21.1
sp. zn. I. ÚS 3439/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti obchodní korporace ZKS miltex s. r. o., se sídlem v Miletíně, Lhotova 252, zastoupené Mgr. Jakubem Šotníkem, advokátem se sídlem v Brně, Šikulova 190/17, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 106/2019-43 ze dne 18. 10. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V rámci kontroly daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2008 posuzoval tehdy příslušný správce daně dodržení principu tržního odstupu ve smyslu §23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o daních z příjmů"), ve vztahu k německé společnosti Zwickauer Kammgarn GmbH - mateřské společnosti stěžovatelky, s níž tvoří koncern. Na základě výsledků daňové kontroly správce daně uzavřel, že rozdělení zisku mezi stěžovatelku a její mateřskou společnost za využití metody rozdělení zisku/ztráty indikuje porušení principu tržního odstupu, takže doměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob včetně penále a úroků z prodlení.
2. Finanční úřad v Hořicích (tehdy příslušný správce daně) vydal dne 18. 4. 2012 dodatečný platební výměr č. j. 26774/12/239970603968, jímž stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob ve výši 601 440 Kč a stanovil penále ve výši 120 288 Kč. Po sérii několika rozhodnutí podal stěžovatel u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka č. j. 45014/16/5200-11431-706012 ze dne 20. 12. 2016, kterým bylo změněno rozhodnutí správce daně tak, že doměřená daň činí 526 260 Kč a stanovil penále ve výši 105 252 Kč.
3. Krajský soud rozsudkem č. j. 31 Af 67/2016-62 ze dne 18. 3. 2019 (ve věci již druhým) zamítl žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále též "NSS") zamítl jako nedůvodnou. NSS dospěl k závěru, že součástí základu daně stěžovatelky za zdaňovací období roku 2008 mají být i nerealizované kurzové ztráty z přijaté cizoměnové půjčky vykázané stěžovatelkou. NSS dále uzavřel, že ve vztahu k posuzované otázce sice byla změněna správní praxe (a to již rozsudky NSS č. j. 5 Afs 45/2011-94 ze dne 19. 4. 2012 a č. j. 5 Afs 56/2012-37 ze dne 25. 1. 2013), avšak stěžovatelce nevzniklo legitimní očekávání, do něhož by bylo změnou této praxe zasaženo k její tíži.
4. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadeného rozsudku, neboť tvrdí, že jím byla porušena zejména její ústavně zaručená práva v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
5. Stěžovatelka především namítá, že NSS porušil její legitimní očekávání v postup orgánů veřejné moci jakožto komponenty principu právní jistoty tím, že i přes vědomí změněné správní praxe odmítl poskytnout ochranu jejím ústavně zaručeným právům; stěžovatelka přitom postupovala v souladu s tehdy ustálenou správní praxí, podle které zvyšovala v jednotlivých letech odpovídajícím způsobem, nebo naopak snižovala základ daně o nerealizované kurzové rozdíly. Odmítá tvrzení NSS, že od počátku nepostupovala při výpočtu základu daně z příjmů právnických osob způsobem odpovídajícím tehdejší správní praxi - od počátku totiž rozporovala zahrnutí nerealizovaných kurzových ztrát do výpočtové základny pro rozdělení zisků a ztrát koncernu, což v konečném důsledku vylučovalo též zahrnutí nerealizovaných kurzových rozdílů do základu její daně. NSS tyto kroky nepřípadně směšuje a odkazuje na jednotlivé kroky způsobu stanovení základu daně (a) až d). Dále stěžovatelka poukazuje na to, že i v případě, že změnu judikatury nelze považovat za svévolnou, je třeba zvažovat, zda existuje prostor pro vyvažování rozdílných zájmů, kde se jako cesta primárně nabízí zohlednění principu důvěry v právo v rámci interpretace a aplikace podústavního práva. Její právo vlastnit majetek bylo porušeno tím, že krajský soud svým prvním rozsudkem (jímž vyhověl žalobě stěžovatelky) založil legitimní očekávání, že již nebude její vlastnické právo ze strany orgánů veřejné moci omezeno.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Stěžovatelka nebrojí vůči změně správní praxe jako takové, ale vůči jejím zpětným účinkům v předmětné věci. Podstatou přezkumu Ústavního soudu v nyní projednávané věci je tedy posouzení, zda způsob, jakým se NSS vypořádal s námitkou ochrany dobré víry a legitimního očekávání při změně správní praxe, lze považovat za ústavně konformní. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je v rozsahu přezkoumávané námitky logicky odůvodněný, srozumitelný, nevybočuje ze zákonného rámce ani není svévolný.
9. Nejvyšší správní soud nezpochybnil, že ve vztahu k otázce zahrnutí nerealizovaných kurzových rozdílů do základu daní z příjmů byla změněna správní praxe jeho judikaturou až po předmětném zdaňovacím období roku 2008, současně však uzavřel, že stěžovatelce nevzniklo legitimní očekávání, jež by bylo touto změnou zasaženo (vycházeje přitom z východisek týkajících se změny správní praxe předestřených v rozsudku NSS č. j. 1 Afs 77/2015-124 ze dne 14. 10. 2015, viz bod 32 napadeného rozsudku). NSS řádně vysvětlil, že stěžovatelka od začátku řízení rozporovala zahrnutí nerealizované kurzové ztráty do výpočtové základny pro rozdělení zisků a ztrát koncernu a jí uplatňovaná argumentace (že nejde o reálný výnos či ztrátu koncernu, ale o pouhé vykázání aktuální hodnoty závazku pro účely účetnictví) v konečném důsledku zahrnutí nerealizovaných kurzových rozdílů do základu daně vylučovala. Právě uvedené je podle NSS zřejmé zejména ze skutečnosti, že to byla právě stěžovatelka, která v prvním řízení před krajským soudem odkazovala na rozsudek NSS č. j. 5 Afs 45/2011-94, jehož aplikovatelnost nyní zpochybňuje, jenž předmětnou správní praxi změnil (viz bod 33 napadeného rozsudku).
10. NSS tedy založil svůj závěr na tom, že stěžovatelce nemohlo vzniknout legitimní očekávání, byla-li její argumentace vnitřně nekonzistentní a rozporná, neboť vnímá výpočet základny pro rozdělení zisku/ztráty koncernu a stanovení základu daně jako dvě samostatné otázky (jak také uvádí v ústavní stížnosti); přitom k rozdělení zisku/ztráty koncernu dochází právě za účelem stanovení základu daně a tyto postupy je tedy třeba vnímat ve vzájemné návaznosti (viz bod 25 napadeného rozsudku). Ústavní soud v takovém závěru neshledává ústavněprávně vady, jež by byly takové intenzity, aby odůvodnily jeho výjimečnou ingerenci.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu