ECLI:CZ:US:2022:1.US.3440.21.1
sp. zn. I. ÚS 3440/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Thomase Raymonda Griffina, zastoupeného Mgr. Michalem Dobiášem, advokátem, sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021 č. j. 20 Ncu 135/2021-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 12. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů státní moci, a to pro jejich rozpor s čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl manželem paní Marie Griffinové, zesnulé dne 20. 11. 2018, s níž uzavřel manželství dne 28. 2. 1975 u Obvodního národního výboru v Praze 7. Po uzavření sňatku se stěžovatel vrátil zpět do Spojených států a manželka zůstala v ČR, kde se starala o nemocnou matku. Dne 13. 11. 1979 byl okresním soudem pro rodinné záležitosti ve městě Stillwater, okres Washington, stát Minnesota, Spojené státy americké vydán rozsudek o rozvodu manželství stěžovatele a jeho manželky. Z ústavní stížnosti se podává, že manželka se rozvodového řízení neúčastnila a nebyl jí doručen ani návrh na zahájení řízení. Po smrti manželky byl jako jediný dědic povolán stěžovatel, jakožto její manžel.
Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) podala vůči stěžovateli dne 5. 8. 2021 žalobu o vydání věci (pozůstalosti po manželce) k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 poté, co obdržel od třetí osoby shora zmíněné rozhodnutí o rozvodu. ÚZSVM podal k Nejvyššímu soudu návrh na uznání rozhodnutí o rozvodu manželství, opíraje se o ustanovení §51 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém (ZMPS), které umožňuje podání návrhu na uznání cizího rozhodnutí též osobám, které na tom prokážou právní zájem. Dne 26. 10. 2021 byl Nejvyšším soudem vydán ústavní stížností napadený rozsudek, jímž se shora uvedený rozsudek ze dne 13. 11. 1979 uznává na území České republiky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že s ním v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí nebylo jednáno jako s účastníkem řízení a o jeho konání neměl povědomí. Dne 7. 12. 2021 obdržel až rozhodnutí Nejvyššího soudu o uznání. Stěžovateli není známo, které konkrétní listiny byly Nejvyššímu soudu předloženy a na základě kterých důkazů byl rozsudek Nejvyššího soudu vydán. Rozhodnutí o rozvodu, které mu bylo dříve ze strany ÚZSVM doloženo nebylo opatřeno úředním překladem a v rozporu s Haagskou úmluvou o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin nebylo opatřeno ověřovací doložkou. V důsledku toho tedy nemohl stěžovatel ověřit jeho pravost.
Stěžovatel je toho názoru, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro uznání rozhodnutí o rozvodu, neboť nebyly splněny podmínky §15 odst. 1 písm. d) ZMPS. Z uvedeného ustanovení se podává, že pravomocná cizí rozhodnutí nelze uznat, jestliže účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, byla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména bylo-li mu doručeno předvolání nebo návrh na zahájení řízení. Manželce stěžovatele přitom nebyla dána možnost účastnit se rozvodového řízení, neboť s ním nebyla obeznámena. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na judikaturu ať již Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva, podle nichž rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí cizozemského soudu nelze považovat za souladné s požadavky čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neměla-li neúspěšná strana řádnou možnost efektivně namítat neférovost řízení, které vedlo k vydání uznávaného rozhodnutí. Nejvyšší soud nepřezkoumal, alespoň v základních rysech postup cizího orgánu při provádění důkazů, jakož i úplnost zjištění skutkového základu věci. Soud původu podle stěžovatele před vydáním rozhodnutí o rozvodu neučinil žádné dokazování směřující k náležitému zjištění skutkového stavu, kterým by zajistil osvědčení vážného rozvratu manželství. Stěžovatel dále vytkl Nejvyššímu soudu, že se ani nepokusil zjistit, jaké požadavky kladou normy zahraničního práva na zjištění skutkového stavu v době jeho vydání.
III.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti přednesl celou řadu námitek, pro které neměl Nejvyšší soud uznat vykonatelnost rozhodnutí na území ČR, nicméně Ústavní soud je vzhledem ke všem okolnostem případu toho názoru, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavně konformní.
Namítá-li stěžovatel, že s ním v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí nebylo ze strany Nejvyššího soudu jednáno jako s účastníkem řízení, lze jej odkázat na stěžovateli známé usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3847/16. V něm dospěl Ústavní soud k závěru, že ten z manželů, který návrh na uznání cizozemského rozvodového rozhodnutí nepodal, není dle zákona o mezinárodním právu soukromém v řízení o uznání před Nejvyšším soudem účastníkem a ani vedlejším účastníkem řízení. Podle odborné literatury citované ve shora uvedeném usnesení je tomu tak proto, že se jedná o řízení, které je svou povahou nesporné, přičemž Nejvyšší státní zastupitelství hájí v řízení veřejný zájem tím, že poukazuje na případné nesplnění některých podmínek uznání a do jisté míry tak zastupuje i druhou stranu původního řízení, která není účastníkem a nemá sama příležitost poukázat na případné nedostatky v těchto podmínkách.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí cizozemského soudu nelze považovat za souladné s požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neměla-li neúspěšná strana řádnou možnost efektivně namítat neférovost řízení, které vedlo k vydání předmětného rozhodnutí. Účastník musí mít k dispozici tuto možnost buď přímo v zemi, kde bylo rozhodnutí vydáno, nebo alespoň v zemi, kde by mělo být uznáno. Soud rozhodující o žádosti o uznání a výkon rozhodnutí cizozemského soudu nemůže této žádosti vyhovět, aniž by nejprve provedl alespoň nějaký přezkum původního rozhodnutí stran dodržení záruk spravedlivého procesu, přičemž intenzita tohoto přezkumu se může lišit v závislosti na povaze posuzovaného případu [Avotinš proti Lotyšsku, rozsudek velkého senátu, 23. 5. 2016, č. 17502/07, §98]. Také v rozsudku Pellegrini proti Itálii [20. 7. 2001, č. 30882/96, §40-45] Evropský soud pro lidská práva zdůraznil důležitost toho, aby se soudy uznávajícího státu náležitě ujistily, že v původním řízení byly respektovány principy spravedlivého procesu. Dle Evropského soudu pro lidská práva je přezkum tohoto druhu nezbytný vždy, když rozhodnutí, jehož uznání je požadováno, bylo vydáno v zemi, která není smluvní stranou Úmluvy a v případě, kdy konsekvence plynoucí z rozhodnutí o uznání a vykonatelnosti mají pro dotčené osoby zcela zásadní význam.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na shora uvedený závěr Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož by měl mít účastník cizozemského rozhodnutí možnost namítnout neférové jednání, které vedlo k vydání rozhodnutí, a to buď v zemi, kde bylo takové rozhodnutí vydáno nebo alespoň v zemi, kde by mělo být uznáno. V souvislosti s uvedeným považuje Ústavní soud za podstatné, že stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by v zemi původu rozhodnutí byl v soudním řízení jakkoliv zkrácen na svých procesních právech. Byť není z ústavní stížnosti zřejmé, kdo návrh na rozvod vlastně podal, či zda stěžovatel o tomto řízení informoval svou bývalou manželku, není důvod se domnívat, že by cizozemský soud v právu na spravedlivý proces stěžovatele jakkoliv zkrátil. Stran spravedlivého procesu poukazuje stěžovatel především na procesní práva své bývalé manželky, která nebyla přítomna soudnímu jednání a jejíž stanovisko se soud v Minnesotě údajně ani nepokusil zjistit. K uvedenému je třeba konstatovat, že v této části své argumentace se stěžovatel nedomáhá zásahu do práv svých, ale své bývalé manželky. Jinými slovy řečeno, i v případě, že by v řízení před cizozemským soudem došlo k zásahu do procesních práv bývalé manželky stěžovatele, není tento osobou, jež by se mohla těchto práv dovolávat.
K návrhu stěžovatele lze dále konstatovat, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je toliko projevem rozhodnutí cizozemského soudu na území ČR. Rozhodnutí vydané cizozemským soudem poskytovalo stěžovateli právní jistotu po několik desetiletí a stěžovatel nepřednesl v ústavní stížnosti důvody, pro které by tomu nemělo být i na území ČR. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je zřejmé, že tento se otázkou překážek uznání cizozemského rozhodnutí zabýval, přičemž důvody pro aplikaci ustanovení §15 ZMPS nedohledal. Z toho důvodu přistoupil k uznání napadeného rozhodnutí. Argumentaci soudu rozvedenou v napadeném rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatele Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu