ECLI:CZ:US:2022:1.US.3451.21.1
sp. zn. I. ÚS 3451/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti I. J.,toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Janem Konečným, advokátem, sídlem Žampachova 1729/12, 613 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 977/2021-266 ze dne 14. 9. 2021, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 22/2021-213 ze dne 24. 2. 2021 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 11 T 100/2020-179 ze dne 5. 1. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit způsobem a za okolností blíže popsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku městského soudu. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho bylo stěžovateli uloženo také protitoxikomanické ochranné léčení v ambulantní formě.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením rozsudek nalézacího soudu zrušil pouze ve výroku o uloženém ochranném léčení, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Následné dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v jeho trestní věci nerozhodoval nestranný a nezávislý soud. Předseda senátu soudu prvního stupně byl vůči němu zaujatý. Soudům stěžovatel vytkl, že velice chabě odůvodnily zamítnutí důkazních návrhů obhajoby, přičemž současně nekriticky hodnotily důkazy předložené obžalobou, zejména provedené znalecké posudky. Stěžovatel má za to, že ač existovaly velmi vážné důvody přinejmenším k pochybnostem o verzi skutkového stavu, trestní soudy nepostupovaly v souladu s čl. 40 odst. 2 Listiny a nerespektovaly presumpci neviny a s ní spojenou zásadu in dubio pro reo. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá za nutné nejprve připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
Ústavní soud v napadených soudních rozhodnutích žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek neshledal. Zejména Nejvyšší soud reagoval na všechny zásadní výhrady stěžovatele a srozumitelně a logicky odůvodnil, proč jim nebylo lze přisvědčit. Ústavní stížnost je v tomto ohledu vesměs opakováním týchž námitek bez zřetele k jejich vypořádání trestními soudy, na němž Ústavní soud nic protiústavního či zásadně nespravedlivého nezjistil.
Co se týče údajně podjatého rozhodování předsedy senátu městského soudu, nutno podotknout, že stěžovatel sice vznesl námitku jeho podjatosti, ta však byla usnesením téhož soudu č. j. 11 T 100/2020-175 ze dne 5. 1. 2021 vypořádána tak, že předseda senátu vůči stěžovateli podjatý není. Jak připomněl odvolací soud, stěžovatel si proti tomuto rozhodnutí nepodal opravný prostředek v podobě stížnosti (viz bod 17 napadeného usnesení krajského soudu). Námitka stěžovatele ohledně podjatosti soudce je proto nyní v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná, poněvadž stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nadto, jak zdůraznil dovolací soud, antipatii předsedy senátu ve vztahu ke stěžovateli by bylo možno dovodit při zjištění, že předseda senátu se v průběhu hlavního líčení choval ke stěžovateli zřetelně šikanózním způsobem a s jeho obhajobou se vypořádal vysloveně hrubými, nevhodnými nebo přímo urážejícími formulacemi a pejorativními výrazy, které by vzbuzovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti v předložené kauze rozhodnout objektivně a nestranně (srov. str. 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Z vyjádření předsedy senátu, že obhajoba "udělala z banální věci případ", ještě nelze na takový antagonistický postoj usuzovat. Nadto k tomu mělo dojít až po skončení hlavního líčení a vyhlášení odsuzujícího rozsudku.
Pokud jde o stěžovatelem vytknuté nedostatky v odůvodnění soudů stran zamítnutí důkazních návrhů obhajoby, nepovažuje Ústavní soud důvody, pro které odvolací soud zmíněné důkazy neprovedl, za ústavně nekonformní. Krajský soud srozumitelně vyložil, proč tyto návrhy nevyslyšel. V provedeném znaleckém posudku odvolací soud nezjistil žádné nedostatky, takže neviděl nutnost doplnit dokazování o nový posudek jen proto, že obhajoba byla přesvědčena o nesprávnosti toho původního. Výslech řidičů projíždějících v době spáchání činu nemohl být proveden, jelikož policejnímu orgánu se nepodařilo identifikovat vozidla, o která se mělo jednat, takže ani jejich řidiči nemohli být ustanoveni. V podrobnostech lze na dostatečně přesvědčivé odůvodnění odvolacího soudu zcela odkázat (viz zejména bod 14 jeho usnesení).
Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s výhradami stěžovatele, že soudy hodnotily ostatní provedené důkazy nekriticky či že se dopustily jejich deformace. Rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně obsahují racionální a srozumitelná odůvodnění, z nichž zřetelně plyne souvislý řetězec důkazů ukazujících na vinu stěžovatele a v nichž soudy reagují na stěžovatelem zaujatou obhajobu (srov. body 13 až 21 rozsudku nalézacího soudu a body 8 až 15 napadeného usnesení odvolacího soudu). Obdobně ani odůvodnění výroku o trestu není zatíženo vadami, jež by si žádaly kasaci napadených rozhodnutí trestních soudů. Ústavní soud sdílí názor Nejvyššího soudu, že stěžovateli lze v teoretické rovině přisvědčit v názoru, že důraz soudů na vyhlášený nouzový stav v době činu se v nyní posuzované věci jeví minimálně jako problematický. Současně však nebylo možno přehlédnout, že vzhledem k okolnostem případu a zejména k osobě stěžovatele a jeho trestní minulosti se městským soudem zvolená výměra trestu v dolní polovině zákonné sazby nepříčí zásadám proporcionality a individualizace trestních sankcí. Jinak řečeno, výrok o trestu soudu prvního stupně by v ústavní rovině obstál i při absenci zmínky o vyhlášeném nouzovém stavu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu