ECLI:CZ:US:2022:1.US.3475.21.1
sp. zn. I. ÚS 3475/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele K. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 992/2021-314 ze dne 6. října 2021, Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 92/2021-275 ze dne 13. dubna 2021 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 1 T 10/2020-254 ze dne 29. ledna 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soudu v Mělníku (dále jen "nalézací soud") rozsudkem č. j. 1 T 10/2020-223 ze dne 24. srpna 2020 zprostil stěžovatele obžaloby, neboť označený skutek není trestným činem. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením sp. zn. 10 To 226/2020 ze dne 6. října 2020 napadený rozsudek zrušil. Následně nalézací soud shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, uložil mu peněžitý trest 25 000 Kč, určil splátkový kalendář a uložil mu rovněž povinnost uhradit poškozené pojišťovně způsobenou škodu 58 126 Kč. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Praze zamítl; dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tvrdí, že obecné soudy v jeho věci postupovaly nesprávně a svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel pojišťovně (telefonicky) nahlásil pojistnou událost a vzhledem k tomu, že škoda na jeho automobilu měla vzniknout v době odstavení na parkovišti kontaktem s nezjištěným vozidlem, nahlásil tuto dopravní nehodu i policii. Pojišťovna následně opravu proplatila. Při šetření znalec na základě fotografií pořízených policií (vozidlo v té době bylo již opraveno) dospěl k závěru, že vozidlo bylo poškozeno, když se pohybovalo při střetu s nezjištěnou pevnou překážkou. Uvedení nepravdivého popisu vzniku škody při uplatnění pojistného bylo vyhodnoceno jako pojistný podvod.
4. Stěžovatel opakovaně popsal, jak měla podle jeho přesvědčení škoda na vozidle vzniknout; obecným soudů vytýká, že neprovedly důkaz přehráním telefonního ohlášení pojistné události - s tím, že ohlásil nejpravděpodobnější verzi (viz například unesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 34/2006 ze dne 30. března 2006) a záznam provedl pracovník pojišťovny, k jehož zápisu je třeba přistupovat obezřetně [viz nález sp. zn. III. ÚS 1748/08 ze dne 17. dubna 2009 (N 88/53 SbNU 117)]. V řízení tak měly existovat pochybnosti a měla být aplikována zásada in dubio pro reo. V řízení nebyla prokázána ani možná motivace stěžovatele a nesprávně byla určena i výše škody. Obecné soudy měly škodu dovodit jen na základě nepodložené úvahy.
5. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel v ústavní stížnosti předložil shodné námitky, jimiž se obecné soudy zabývaly a s nimiž se již vypořádaly. Soudy srozumitelně popsaly, na základě jakých úvah dospěly k závěru o výši škody, a nejde jen o jejich nepodložené úvahy. Úkolem obecných soudů je zkoumat a posoudit naplnění podmínek pro aplikaci toho či onoho právního institutu a tyto úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním - zasáhne jen v případě nejzávažnějších pochybení, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole.
6. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručuje účastníkovi řízení výsledek odpovídající jeho očekávání, ale postup podle předem zákonem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo. Pozdější relativizace či vymýšlení alternativ vzniku škody stěžovatelem neznamená, že byla porušena zásada in dubio pro reo nebo presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a 6 odst. 2 Úmluvy). Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva, jeho argumentace je jen opakováním předchozích námitek a projevem nespokojenosti se závěry obecných soudů.
7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu