ECLI:CZ:US:2022:1.US.350.22.1
sp. zn. I. ÚS 350/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti evidované právnické osoby České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2439/2021-203 ze dne 10. 11. 2021, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Co 26/2020-179 ze dne 25. 3. 2021, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 C 4/2016-144 ze dne 22. 5. 2020 a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, sp. zn. SPU 594024/2014/R10138, č. j. SPÚ 553606/2015/121/GS, ze dne 6. 11. 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě a Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se u Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen "SPÚ") domáhala podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMV"), vydání v návrhu specifikovaných pozemků nacházejících se v katastrálním území a obci Bouzov (dále jen "předmětné pozemky"). Napadeným rozhodnutím SPÚ rozhodl tak, že se předmětné pozemky stěžovatelce nevydávají.
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala nahrazení rozhodnutí SPÚ tak, že jí budou předmětné pozemky vydány (výrok I), současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud dospěl k závěru, že u stěžovatelky nenastala v rozhodném období (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) na základě některé z taxativně vymezených skutečností uvedených v §5 ZMV majetková křivda, a není proto oprávněnou osobou ve smyslu §3 ZMV a věcně legitimovanou k podání žaloby podle §9 ZMV. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu jako věcně správný (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné.
II. Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena především její ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1, čl. 15 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Ve vztahu k namítanému porušení k čl. 11 odst. 1 Listiny stěžovatelka zpochybňuje závěr obecných soudů, že konfiskace jejího majetku měla proběhnout na základě konfiskační vyhlášky, která ovšem zní na neexistující subjekt, a je proto nicotná. Stěžovatelka nemohla pozbýt vlastnické právo k předmětným pozemkům před rozhodným obdobím na základě nacistické konfiskace, jelikož takové převody zakazoval obecný zákoník občanský. Nadto žádná konfiskační vyhláška vydaná na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nemohla nabýt právní moci. Výklad a aplikaci ZMV považuje stěžovatelka za přepjatě formalistické, poukazuje přitom na smysl a účel restitučních předpisů. Její vlastnictví k předmětným pozemkům v rozhodném období má též plynout z nálezu Nejvyššího správního soudu č. j. 690/46-6 ze dne 17. 12. 1948, s jehož závěry se obecné soudy nevypořádaly. Stěžovatelka má dále za to, že jí způsobená majetková křivda byla deklarována dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen "dekret č. 5/1945 Sb."), a že žalobu podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen zákon "č. 128/1946 Sb."), bylo možné podat do tří let od nabytí jeho účinnosti, tj. i v rozhodném období. Absenci postupu podle uvedeného zákona nelze přičítat k její tíži, ale je podstatné, že měla na věc v době jejího přechodu na stát nárok podle těchto předpisů.
5. Ve vztahu k namítanému porušení čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny stěžovatelka zpochybňuje závěr obecných soudů, podle kterých bylo třeba nároky podle §10 zákona č. 128/1946 Sb. uplatnit u civilních soudů. Stěžovatelka uplatnila svůj nárok u Ministerstva školství a národní osvěty, pod které tato agenda spadala, a to podle zákona č. 50/1874 ř. z., kterým se upravují zevní poměry církve katolické (dále jen "zákon č. 50/1874 ř. z."); opírala se přitom o právní názor doc. JUDr. Františka Kopy. Různé nejasnosti v postupu státních orgánů, které v daném případě rozhodovaly, je nutno vykládat v její prospěch. Obecným soudům vytýká i to, že se jejími věcmi odmítly bez řádného odůvodnění zabývat s odkazem na jiná rozhodnutí v jejích věcech.
6. Stěžovatelka dále doplňuje, že bude-li Ústavní soud nadále názoru, že svůj nárok neuplatnila podle zákona č. 128/1946 Sb., je nutné vzít v úvahu judikaturu tohoto soudu, podle níž je přiznáván nárok i osobám, kterým náležel podle dekretu č. 5/1945 Sb. Poukazuje na §5 písm. j) ZMV a důvodovou zprávu k tomuto zákonu s tím, že restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo zahájeno, nebylo však dokončeno.
7. Ve vztahu k porušení čl. 15 odst. 1 Listiny stěžovatelka namítá, že byla za všech absolutistických režimů, kdy vyznání nebylo žádoucí, utlačována. A nevymezí-li se proti tomu současná společnost, a to především nápravou majetkových křivd, půjde o faktické schvalování takového jednání.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou osobou a řádně zastoupenou advokátem a je přípustná [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
IV. Posouzení Ústavního soudu
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
11. Argumentace stěžovatelky představuje především polemiku s výkladem a aplikace ZMV v rovině podústavního práva. Stěžovatelka se však s podobnými stížnostmi ve skutkově i právně obdobných (ve své podstatě shodných) případech obrací na Ústavní soud často a opakovaně (k tomu viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 200/20 ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 833/20 ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1269/20 ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1900/20 ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. II. ÚS 2803/20 ze dne 18. 11. 2020 a sp. zn. I. ÚS 990/21 ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1718/21 ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2949/21 ze dne 23. 11. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Lze sice přisvědčit stěžovatelce, že je třeba každý případ posuzovat individuálně, nicméně ani v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal žádný důvod, se od již učiněných závěrů odchylovat.
12. Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí srozumitelná, logická, řádně odůvodněná, nevybočují ze zákonného rámce ani nejsou svévolná. Z jejich odůvodnění vyplývá již výše citovanými usneseními Ústavního soudu aprobovaný závěr, že stěžovatelce (její právní předchůdkyni) byly předmětné pozemky odňaty v době nacistické okupace a následně se právního panství nad nimi ujal československý stát. Její vlastnické právo již nikdy nebylo obnoveno a právní předchůdkyně stěžovatelky neuplatnila nárok na vrácení zabaveného majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. K majetkové křivdě tudíž nedošlo v tzv. rozhodném období, a stěžovatelka proto není oprávněnou - a tedy ani věcně legitimovanou - osobou ve smyslu §3 ZMV.
13. Co se týče námitky stěžovatelky, že obecné soudy opomněly vzít v úvahu nález Nejvyššího správního soudu č. j. 690/46-6 ze dne 17. 12. 1948, pak s touto námitkou se již řádným způsobem vypořádal Nejvyšší soud tak, že uvedená okolnost není v nyní projednávané věci rozhodná. Namítá-li stěžovatelka, že svůj nárok uplatnila řádně a včas podle zákona č. 50/1874 ř. z. u příslušného orgánu, tj. Ministerstva školství a národní osvěty, uvádí k tomu Ústavní soud, že tuto námitku a související argumentaci neuplatnila v řízení před obecnými soudy (jak vyplývá z napadených rozhodnutí), a nemohl proto k ní přihlédnout. Jde-li o zbývající argumentaci v ústavní stížnosti obsaženou, Ústavní soud stěžovatelku pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i výše citovaných usnesení Ústavního soudu, v nichž tato argumentace byla řádným a dostatečným způsobem vypořádána.
14. Protože Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu