ECLI:CZ:US:2022:1.US.375.22.1
sp. zn. I. ÚS 375/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Zuzanou Tůmovou, advokátkou se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 983/2021-1166 ze dne 6. října 2021 a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 31 To 105/2021-1108 ze dne 21. dubna 2021 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 7 T 96/2016-1052 ze dne 19. října 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Liberci (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu 24 měsíců. Dále mu byla uložena povinnost v průběhu zkušební doby nahradit podle svých sil škodu způsobenou trestným činem a poškozené škodu 450 000 Kč; se zbytkem svých nároků byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro dva skutky, neboť nebylo prokázáno, že se staly. Odvolání státního zástupce i stěžovatele proti rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiných než dovolacích důvodů.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje tato rozhodnutí zrušit.
3. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti především rekapituluje průběh řízení, předkládá vlastní verzi (platba poškozených byla náhradou škody, nikoliv kupní cenou za nemovitost) a z důkazů provedených nalézacím soudem dovozuje jiné právní závěry. Brojí především proti výpovědi 1. poškozené, na níž měl nalézací soud založit své závěry, přestože nebyla konzistentní; namítá vady při výslechu poškozeného, kterému pro imobilitu, nedoslýchavost a dezorientaci otázky soudu tlumočila a s odpověďmi pomáhala dcera - další poškozená. Namítá dále, že nalézací soud nezohlednil zájem poškozených na výsledku řízení (odsouzení stěžovatele) ani fakt, že šlo o "tvrzení proti tvrzení" [k tomu odkazuje například na nález sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. února 2016 (N 32/80 SbNU 411)]. Vzhledem k tomu, že 1. poškozená v průběhu řízení zemřela, nemohla již být dovyslechnuta; tato okolnost ale nemůže jít k tíži stěžovatele a jde o porušení zásady in dubio pro reo [viz například nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016 (N 119/81 SbNU 853)]. Podle stěžovatele nebylo prokázáno, jaká smlouva měla být uzavřena, nalézací soud ani nepřihlédl k výpovědím dalších svědků a znaleckým posudkům, které potvrzují jeho verzi. Stěžovatel dále tvrdí, že nebyla zachována totožnost skutku, jak byla uvedena v obžalobě a rozsudku nalézacího soudu - tuto vadu neodstranily ani odvolací soud a Nejvyšší soud. Závěrem stěžovatel poukazuje na usnesení Policie České republiky, Územního odboru Liberec, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje (č. j. KRPL-47541-11/TČ-2015-180581), jímž byly z úkonů trestního řízení proti stěžovateli vyloučeny všechny osoby zařazené u tohoto územního odboru, mezi něž patřil i jeden z přísedících, který uvedl, že se necítí být podjatým, nalézací soud jej nevyloučil a jeho rozhodnutí potvrdil odvolací soud. Pochybnosti o podjatosti přísedícího však nebyly rozptýleny, přetrvávají a podle stěžovatele není ani podstatné, že takovou námitku sám nevznesl. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl stěžovatel zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí.
4. Z napadených rozhodnutí se především podává, že argumentaci v ústavní stížnosti užil stěžovatel již v rámci řízení před obecnými soudy; opakovaně zpochybňoval právní závěry, které nalézací soud vyvodil z provedeného dokazování a předestírá vlastní interpretaci provedených důkazů. Na námitky stěžovatele reagovaly dostatečně srozumitelně odvolací soud i Nejvyšší soud.
5. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že nalézací soud se podrobně zabýval věrohodností všech provedených důkazů i jejich významem pro rozhodnutí ve věci samé. Výpověď poškozeného ani jeho dcery nebyla pro posouzení věci podstatná, významná byla naopak výpověď 1. poškozené, podpořená i dalšími důkazy. Po jejich zhodnocení vyslovil nalézací soud srozumitelný a pochyb prostý závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Zásadu in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), lze aplikovat, existují-li neodstranitelné pochybnosti; o porušení této zásady nejde v případě, kdy sice existují jisté rozpory, které však soudy vyřešily "mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [viz například nález sp. zn. I2. ÚS 1975/08 ze dne 12. ledna 2009 (N 7/52 SbNU 73)]. S touto námitkou se dostatečně vypořádal i Nejvyšší soud (viz odst. 38. - 42.), a to i s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu; současně v projednávané věci vyloučil možnou deformaci důkazů (vyvození závěrů neplynoucích z provedených důkazů).
6. Nalézací soud podrobně vysvětlil důvody, které jej vedly k úpravě skutkové věty i závěru o výši způsobené škody - oproti popisu v obžalobě (odst. 28). Také odvolací soud (odst. 16. a 17.) a Nejvyšší soud (odst. 45. - 49.) se věnovaly této otázce důkladně; opakovaně přitom vyslovily, že totožnost skutku je zachována.
7. Čl. 8 odst. 2 Listiny zaručuje každému, že nebude stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon; právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zaručuje každému soudní řízení splňující zákonem předvídaná pravidla, nezaručuje však výsledek (úspěch) v řízení. Stěžovatel projevuje svoji nespokojenost se závěry obecných soudů a jeho argumentace je jen opakováním nesouhlasu s právními závěry obecných soudů, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Jsou to obecné soudy, které jsou povolány aplikovat trestněprávní předpisy na konkrétní jednání a posoudit, je-li šetřené jednání trestným činem a jakou lze za jeho spáchání uložit sankci (čl. 39 Listiny). Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy vykročily ze zákonem stanovených mezí při posuzování viny stěžovatele v projednávané věci, že by jejich závěry byly hrubě nepřiléhavé nebo že by vykazovaly znaky svévole.
8. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je bývalým policistou, rozhodl policejní orgán výše uvedeným usnesením o vyloučení všech policistů územního odboru z úkonů ve věci, což se týkalo i přísedícího - policisty v aktivní službě. S ohledem na uvedené navrhl státní zástupce vyloučení přísedícího z projednávání a rozhodování předmětné věci (sp. zn. 2 ZT 27/2016 ze dne 25. února 2019); návrh nalézací soud přezkoumal a usnesením sp. zn. 7 T 96/2016 ze dne 15. března 2019 přísedícího nevyloučil. Rovněž odvolací soud ke stížnosti státního zástupce usnesením sp. zn. 31 To 183/2019 ze dne 30. dubna 2019 rozhodl, že přísedící není vyloučen z vykonávání úkonů ve věci stěžovatele. Možné pochybnosti o podjatosti přísedícího tedy obecné soudy projednaly a rozhodly způsobem, který zákon předvídá. Nejvyšší soud se touto námitkou stěžovatele podrobně věnoval (odst. 50. - 54.), aniž by ji uznal za naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. Výchozí přitom byla skutečnost, že stěžovatel svoji nespokojenost s obsazením soudu namítl až v dovolání; sám námitku nevznesl a nepřipojil se ani ke stížnosti státního zástupce. Takové závěry obecných soudů není možno považovat za porušení práva stěžovatele na přístup k soudu.
9. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu