ECLI:CZ:US:2022:1.US.377.22.1
sp. zn. I. ÚS 377/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti I. B., podanou jeho jménem Mgr. Jiřím Mulačem, advokátem, sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2021 sp. zn. 14 To 115/2021 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 13. října 2021 č. j. 9 Nt 51/2021-100, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 2. 2022, se navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení základních práv stěžovatele zaručených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 a 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 10. 2021 č. j. 9 Nt 51/2021-100 bylo rozhodnuto, že podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, je přípustné vydání stěžovatele, občana Ukrajiny, na základě usnesení Leningradského okresního soudu Krasnodarského kraje ze dne 1. 2. 2021 č. j. 3/1-2/2021, jímž byl vydán příkaz k jeho zatčení a uvalení vazby, a žádosti Generální prokuratury Ruské federace ze dne 24. 5. 2021 č. j. 81/3-220-21 o jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace pro dva trestné činy nezákonného zmocnění se automobilu nebo jiného dopravního prostředku bez záměru krádeže skupinou osob po předchozím spiknutí podle čl. 166 odst. 2 (v napadených usneseních je nesprávně uvedena část 2 článku 16) trestního zákoníku Ruské federace. Trestného jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že
(i) dne 12. 10. 2008 přibližně ve 23.00 hodin v osadě Leningradská v Krasnodarském kraji společně se S. I. N. po předchozí zločinné dohodě zaměřené na společné se zmocnění automobilů bez záměru krádeže a ve skupině osob na dvoře domu v ulici X po zjištění, že je nikdo nepozoruje, společně přistoupili ke zde stojícímu automobilu zn. VAZ model 2106, patřící M. V. K., stěžovatel rozbil sklo levých předních dveří, společně se S. I. N. se dostali dovnitř, kde S. I. N. spojil vedení zapalování, nastartoval, a společně z místa odjeli, a
(ii) dne 13. 10. 2008 přibližně v 1.00 hodin v osadě X v Krasnodarském kraji ve skupině osob po předchozí dohodě i s I. S. N. na dvoře domu v ulici X v úmyslu zmocnit se automobilu bez záměru krádeže společně přistoupili ke zde stojícímu automobilu zn. VAZ 2106, patřící J. A. M., stěžovatel rozbil sklo levých předních dveří, společně s S. I. N. vnikli dovnitř, kde S. I. N. spojil vedení zapalování, nastartoval a společně zmizeli z místa.
3. O přípustnosti vydání bylo rozhodnuto za současného přijetí záruk poskytnutých Generální prokuraturou Ruské federace v žádosti o vydání dne 24. 5. 2021 a v dodatkových informacích ze dne 20. 7. 2021 vždy pod č. j. 81/3-900-18, jež spočívaly v tom, že
- trestní stíhání stěžovatele není vedeno za účelem pronásledování z politických motivů nebo v souvislosti s rasovou nebo národnostní příslušností a náboženským vyznáním a politickými názory,
- stěžovatel bude stíhán pouze pro ty skutky, pro které se žádá jeho vydání, nebude vydán do třetího státu bez souhlasu Ministerstva spravedlnosti České republiky a po ukončení soudního líčení a výkonu trestu bude moci svobodně opustit území Ruské federace (bude u něho použita zásada speciality),
- stěžovatel bude mít zajištěno právo na spravedlivý soudní proces, na právní obhajobu a právní pomoc advokáta, nebude podroben mučení nebo krutému, nelidskému, ponižujícímu zacházení nebo trestání, vše za dodržení čl. 3 a 6 Úmluvy,
- příslušné orgány Ruské federace budou bez zbytečného odkladu informovat Ministerstvo spravedlnosti České republiky o všech stížnostech podaných stěžovatelem nebo jeho zástupci ohledně krutého nebo fyzicky násilnického zacházení s ním pracovníky orgánů činných v trestním řízení nebo penitenciárních zařízení Ruské federace a také o průběhu projednání těchto stížností,
- pracovníci Velvyslanectví České republiky v Moskvě nebo jiného zastupitelského úřadu České republiky akreditovaného v Ruské federaci budou mít možnost navštívit stěžovatele v penitenciárních zařízeních Ruské federace, jakož i nárok na komunikaci s ním bez přítomnosti třetích osob, a to jak v průběhu vazby, tak při vyšetřování, v průběhu soudního řízení a v případě odsouzení i v době výkonu trestu; také budou mít právo na získávání informaci o průběhu trestního řízení proti stěžovateli a mohou se účastnit na úkonech tohoto řízení,
- příslušné orgány Ruské federace budou informovat Ministerstvo spravedlnosti České republiky o výsledcích trestního stíhání stěžovatele a zašlou kopii konečného procesního rozhodnutí,
- prostory penitenciárního zařízení budou mít dostatečnou ventilaci a přístup denního světla, v cele bude dostatek místa, stěžovatel bude mít právo kdykoli žádat o lékařské ošetření a budou mu poskytnuta potřebná léčiva; uvedené prostory budou splňovat i další požadavky vyplývající z mezinárodních smluv.
4. Podle krajského soudu trestné činy, pro jejichž stíhání je žádáno vydání stěžovatele, podléhají vydávání, je u nich splněna podmínka oboustranné trestnosti skutku, u žádného z nich nejde o trestný čin politický, vojenský či fiskální, u něhož by za určitých okolností bylo vydání nepřípustné, nebo o trestný čin bagatelní. Na tyto trestné činy se nevztahuje amnestie vyhlášená v České republice. Skutky jsou ve výrokové části usnesení popsány náležitě, dostatečně přesně z hlediska doby spáchání, místa spáchání, způsobu jeho spáchání, takže jejich záměna s jiným skutkem je vyloučena. Ke spáchání trestného činu se stěžovatel doznal, byl měsíc ve vazbě, po propuštění však opustil území Ruské federace, nevrátil se tam a pobýval převážně v cizině, zejména v Rumunsku, Moldavsku a na Ukrajině. Po dobu, kdy se zdržoval v cizině, docházelo ke stavění promlčecí lhůty, a tudíž nedošlo k promlčení trestního stíhání. Na území České republiky není proti stěžovateli vedeno trestní stíhání pro trestný čin, pro který se o vydání žádá, ani není dána překážka pravomocně rozhodnuté věci. Stěžovateli v Ruské federaci nehrozí trest smrti. Vydání stěžovatele nebrání jeho státní občanství, neboť není občanem České republiky. Stěžovatel nemá v České republice povolen žádný druh pobytu, ani zde nemá rodinné vazby, které by bránily jeho vydání. Nebyla mu udělena mezinárodní ochrana, ani o její udělení na území České republiky nežádal.
5. Krajský soud zároveň neshledal důvody nepřípustnosti vydání podle §91 odst. 1 písm. p) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. V tomto ohledu uvedl, že Ruská federace patří k členským státům Rady Evropy, které uznávají zásadu právního státu a na svém území zaručují dodržování lidských práv a základních svobod, jsou smluvními státy mezinárodních smluv o jejich ochraně, které jsou vybaveny funkčními mechanismy umožňujícími kontrolu dodržování deklarovaných práv a svobod a neustálý tlak mezinárodního společenství na zvyšování nastaveného standardu jejich ochrany. V Ruské federaci proto lze očekávat jistý minimální standard ochrany lidských práv. Krajský soud registruje i negativní poznatky v oblasti dodržování zásad spravedlivého procesu tamními soudy a orgány činnými v průběhu přípravného řízení, i negativní zjištění v oblasti vězeňství spočívající ve špatných materiálních podmínkách v některých věznicích, či v excesech při zacházení s vězněnými osobami. Jde nicméně o excesy, které jsou veřejnou mocí chápány jako nezákonné či neakceptovatelné, nejde o praxi pasivně trpěnou a tolerovanou státními orgány. Na základě provedených důkazů není u stěžovatele důvod se domnívat, že k takovému excesu dojde. Ruská federace navíc poskytla záruky ve vztahu k dodržování práv stěžovatele a zacházení s ním v průběhu trestního řízení i v průběhu výkonu případného trestu odnětí svobody, které jsou způsobilé eliminovat případné nebezpečí porušení jeho práv po jeho vydání. Tyto záruky, byť nejsou právně vynutitelné, vytvářejí spolu s možností kontroly jejich dodržování dostatečný tlak na dodržení ochrany práv vyžádaného. Při nedodržení poskytnutých záruk a z nich vyplývajících závazků u vyžádané osoby by Ruská federace musela očekávat, že by to vedlo v budoucnu k odmítavým stanoviskům České republiky a zřejmě i dalších zemí Evropské unie k jejím žádostem o vydání osob. S ohledem na výše uvedené nebylo třeba doplňovat dokazování v intencích návrhu obhájce a vyžadovat od Ministerstva spravedlnosti nebo Ministerstva zahraničních věcí zprávy, zda existují poznatky o méně výhodném nakládání s občany Ukrajiny v Ruské federaci. V posuzované věci nic nesvědčí tomu, že by trestní stíhání stěžovatele bylo vedeno či ovlivněno tím, že je státním příslušníkem Ukrajiny.
6. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 22. 12. 2021 č. j. 14 To 115/2021. Vrchní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu. K námitce, že vyslovení přípustnosti vydání stěžovatele brání skutečnost, že takovým postupem by došlo k porušení závazků k ochraně lidských práv a svobod vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodních úmluv, uvedl, že případné negativní poznatky o okolnostech, bezprostředně souvisejících s omezováním práva na spravedlivý proces nebo porušováním zákazu mučení, se musí týkat buď takové skupiny obviněných a odsouzených, do níž lze podřadit i vyžadovanou osobu, nebo musí být tak rozvinutým a ve vyžadujícím státě samozřejmým jevem, že je vysoce pravděpodobné, že v rámci trestního řízení nebo výkonu trestu by postihly i tuto osobu. Pro konstatování takového stavu není třeba důkazu, že vyžádanou osobu nutně postihne porušení práva na spravedlivý proces nebo porušení zákazu mučení. Postačuje důvodná pravděpodobnost, že takový následek vznikne. Pokud by porušování práv obviněných či odsouzených osob v Ruské federaci bylo natolik běžným a četným jevem, pak by se to muselo odrazit nejen v praxi České republiky, ale i v praxi dalších států při vyřizování extradičních žádostí, a takové žádosti by byly hromadně odmítány. To ale z rozhodovací činnosti českých soudů či soudů jiných států Evropské unie nevyplývá. Ani Evropský soud pro lidská práva nezastává stanovisko o nepřípustnosti vydávání obviněných a odsouzených osob do Ruské federace a vydání nepovažuje za zcela výjimečný postup, který by byl početně jen naprosto ojedinělý. V průběhu řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by mohly odůvodňovat závěr, že trestní stíhání stěžovatele by bylo motivováno jeho politickými názory či jeho předchozí veřejnou angažovaností v Ruské federaci. Ani on sám takové motivy jeho případného trestního postihu nezmiňuje.
III.
Argumentace stěžovatele
7. Obecné soudy podle stěžovatele přehlížejí zjevné důsledky jeho vydání k trestnímu stíhání a výkonu hrozícího trestu do Ruské federace. V posuzované věci neměly dostát své povinnosti učinit potřebná šetření k posouzení rizik vydání a možného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, tedy založit své závěry na konkrétních podkladech, když veškeré důkazní návrhy obhajoby k tomu, aby byly učiněny relevantní dotazy, byly považovány za nadbytečné. Rozhodování obecných soudů se nemůže omezit na využití povšechných informací, které jsou staré mnoho let a které v podstatných aspektech neodpovídají posuzované věci. Nutno vzít v potaz válečný stav s hrozící eskalací otevřených bojů ve vztahu k postavení stěžovatele jako nepřátelského občana před justičními orgány v Ruské federaci. Stěžovatel tvrdí, že za současných okolností a stavu mezinárodních vztahů mezi oběma zeměmi již nejde o nepodložené obavy. Je naplňován znak důvodné pravděpodobnosti, neboť Ruská federace se podle veřejně dostupných zdrojů minimálně v tzv. zájmových případech dopouští zcela očividného bezpráví na nepohodlných osobách. Tento postup proti občanům Ukrajiny není náhodný. Jde o politické zadání justičním orgánům Ruské federace, což se ukazuje i v případě žádosti o vydání stěžovatele. V této souvislosti nelze přehlédnout časový odstup od doby, kdy měl být spáchán trestný čin, pro který má být stěžovatel vydán.
8. Diskriminační jednání a porušování lidských práv v Ruské federaci založené na nepřátelské státní příslušnosti považuje stěžovatel za obecně známou skutečnost, která se fakticky promítá do rozhodovacích poměrů tamní justice. Dramatických rozměrů pak nabývá při výkonu trestu odnětí svobody v ruských věznicích, kde je šikana občanů Ukrajiny systémově tolerována. Stěžovateli proto hrozí možné týrání, ponižující a jiné nelidské zacházení. Na podporu svých tvrzení stěžovatel disponuje pouze obecnými stanovisky orgánů Ukrajiny, která důvodnou pravděpodobnost potvrzují. S ohledem na válečný stav a státní nepřátelství je v zásadě znemožněno jakékoli předání informací o jednotlivých případech porušování lidských práv a základních svobod občanů Ukrajiny v Ruské federaci.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Stěžovatel je oprávněným navrhovatelem a ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); podrobně k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu, kterým byla podle §95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních vyslovena přípustnost vydání osoby z České republiky do cizího státu, viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.)], byla podána včas a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti.
10. Výjimkou je pouze povinnost stěžovatele být zastoupen advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) na základě plné moci, v níž je výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem (§31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost byla podána jménem stěžovatele advokátem, který v ústavní stížnosti uvedl, že ji podává v zastoupení stěžovatele, na jeho žádost, jakož i na výslovnou žádost jeho matky a současně na základě podnětu Generálního konzulátu Ukrajiny. Tento advokát však řádně nedoložil své oprávnění k zastupování stěžovatele, neboť za tímto účelem místo plné moci přiložil k ústavní stížnosti usnesení krajského soudu ze dne 23. 4. 2021 sp. zn. 1 Nt 205/2021, kterým byl podle §39 trestního řádu ustanoven obhájcem stěžovatele. Toto usnesení přitom nemůže založit oprávnění zastupovat stěžovatele v řízení před Ústavním soudem. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení a zástupce stěžovatele v něm nevystupuje jako obhájce. Ústavní stížnost tak má vadu, která brání jejímu věcnému projednání. Ústavní soud přesto nevyzýval uvedeného advokáta k jejímu odstranění. Z ústavní stížnosti, která jim byla sepsána, je totiž bez ohledu na uvedenou vadu zřejmý jiný důvod jejího odmítnutí.
V.
Vlastní posouzení
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
13. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo podle §95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních rozhodnuto o přípustnosti jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace. Ústavní soud podotýká, že vydání k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do cizího státu, má-li k němu dojít proti vůli osoby, která má být vydána, představuje vždy významný zásah do jejích základních práv a svobod. Tato osoba je za tímto účelem zbavena osobní svobody (čl. 8 odst. 1 Listiny), a to s možnými nezanedbatelnými dopady do všech sfér jejího života [např. nález ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1015/14 (N 155/82 SbNU 451), bod 32]. Stěžejní záruka, že vydáním nedojde k porušení jejích základních práv a svobod spočívá v rozhodování soudu o tom, zda je vydání přípustné. Tím, že toto rozhodování nezbytně předchází vlastnímu rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání podle §97 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, zákonodárce zajistil, že se soudní posouzení relevantních aspektů vydání nestane v důsledku jeho realizace bezpředmětným [nález ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 665/11 (N 160/70 SbNU 477), bod 36]. Dotčená osoba má v soudní fázi extradičního řízení právo vyjádřit se k otázce přípustnosti jejího vydání, jakož i navrhovat důkazy tuto přípustnost zpochybňující. Uplatní se zde zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy [např. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3)].
14. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích zabývaly otázkou, zda vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace nebrání některý ze zákonem stanovených důvodů. V tomto ohledu stěžovatel uplatněnou argumentací rozporuje posouzení důvodu nepřípustnosti vydání podle §91 odst. 1 písm. p) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, který brání vydání osoby, je-li důvodná obava, že by byla v cizím státu vystavena pronásledování z důvodu svého původu, rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné skupině, státního občanství nebo pro své politické názory či jiných obdobných důvodů nebo že by se zhoršilo její postavení v trestním řízení nebo při výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, případně důvodu podle §91 odst. 1 písm. o) tohoto zákona, který brání vydání osoby, bylo-li by v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Stěžovatel konkrétně tvrdí, že v případě vydání do Ruské federace může být jako občan Ukrajiny podroben diskriminačnímu jednání či jinému porušování jeho lidských práv. Ve své argumentaci pak zdůrazňuje aktuální konflikt mezi Ruskou federací a Ukrajinou, který by se mohl negativně projevit do zacházení se stěžovatelem ze strany příslušných orgánů Ruské federace.
15. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se námitkami stěžovatele ve vztahu k posouzení uvedených důvodů nepřípustnosti vydání stěžovatele důkladně zabývaly a své závěry řádně odůvodnily. V napadených usneseních připustily, že v obecné rovině má Ruská federace problémy s naplněním všech standardů ochrany lidských práv, avšak v případech, kdy jsou ze strany jejích orgánů poskytnuty individuální záruky, jsou pozitivní zkušenosti s jejich naplňováním [podrobně k hodnocení diplomatických záruk viz nález ze dne 2. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 2299/19, body 79 a násl.; viz též nález sp. zn. I. ÚS 1015/14, bod 55]. V posuzované věci byly Generální prokuraturou Ruské federace poskytnuty konkrétní záruky, přičemž nebyla zjištěna žádná okolnost, pro kterou by vůči stěžovateli neměly být tyto záruky považovány za dostatečné. Samotný poukaz na to, že je občanem Ukrajiny, předpoklad jejich dodržování, a tedy ani jejich význam pro rozhodnutí obecných soudů, nezpochybňuje.
16. K argumentaci, že vydání brání eskalující konflikt mezi Ruskou federací a Ukrajinou, nutno podotknout, že obecné soudy s ohledem na dobu, kdy rozhodovaly, nemohly zohlednit vývoj posledních týdnů ve vztazích mezi těmito státy. Ústavní soud se přesto nedomnívá, že by ze skutečností, na které poukazuje stěžovatel a které jsou obecně známy ze sdělovacích prostředků, bylo možné vyvozovat neudržitelnost závěrů napadených rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatele. Nutno ovšem připomenout, že povinnost dbát základních práv a svobod se vztahuje i na ministra spravedlnosti, který při rozhodování o povolení vydání musí zohlednit případnou podstatnou změnu okolností, k níž by došlo v období mezi rozhodnutím soudu o přípustnosti vydání a rozhodnutím ministra spravedlnosti, zda toto vydání povolí (k tomu blíže stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, body 9 a 10). Ministr spravedlnosti má navíc při rozhodování, pokud jde o možnost vydání nepovolit, širokou míru uvážení, která mu umožňuje zohlednit nejen právní překážky vydání určité osoby, ale i další okolnosti, včetně případných zahraničněpolitických souvislostí, k čemuž Ústavní soud ani obecné soudy zásadně nejsou povolány.
17. Lze uzavřít, že napadenými usneseními nebyla porušeno základní práva stěžovatele zaručená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 3 a 5 Úmluvy, ani jiná jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
18. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu