ECLI:CZ:US:2022:1.US.389.22.1
sp. zn. I. ÚS 389/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. Ch., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 856/2021-4275 ze dne 14. října 2021 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze sp. zn. 15 To 18/2020 ze dne 26. června 2020 a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci sp. zn. 53 T 2/2017 ze dne 2. července 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání ad II. / 15, 16, 17, 18, 40 a 41 zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a ad II. / 42, 43 a 44 přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku. Nalézací soud uložil stěžovateli za uvedené skutky v souběhu s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 204/2015 ze dne 1. března 2017, při současném zrušení výroku o trestu z tohoto rozsudku, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením podkladu, souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou; současně byly stěžovateli zabrány v rozsudku uvedené věci.
2. K odvolání státního zástupce i obžalovaných Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zrušil rozhodnutí nalézacího soudu v plném rozsahu a nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání ad II. / 15, 16, 17, 18, 40 a 41 zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) a 4 písm. c) trestního zákoníku a ad II. / 42, 43 a 44 přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, a uložil mu za uvedené skutky v souběhu s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 204/2015 ze dne 1. března 2017, při současném zrušení výroku o trestu z tohoto rozsudku, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pozbyla-li vzhledem ke změně k níž došlo zrušením podkladu, souhrnný trest odnětí svobody v trvání desíti let ve věznici s ostrahou; současně byly stěžovateli zabrány v rozsudku uvedené věci. Odvolání stěžovatele (i dalších spoluobžalovaných) odvolací soud zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení práva na spravedlivý proces. Odkazuje na řízení týkající se jiné osoby, které bylo původně vyloučeno ze společného řízení v jeho věci, a tvrdí, že ač šlo o shodnou trestnou činnost, byly závěry obecných soudů ve vyloučené věci příznivější, než v řízení jehož byl stěžovatel účastníkem. Podle stěžovatele šlo o shodnou trestnou činnost, lišící se pouze spisovou značkou; ve vyloučené věci ale nebyly shledány znaky páchání trestné činnosti ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, což byl znak vedoucí ke zpřísnění trestu. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci měla být uplatněna zásada beneficium cohaesionis, eventuálně, byla-li skutkově totožná věc posouzena odlišně, měl by být postup obecných soudů vnímán jako zjevné nerespektování rozhodovací praxe; k tomu odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (například usnesení sp. zn. 4 Tz 65/2002 ze dne 13. října 2002) i Ústavního soudu [například nálezy sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. června 2016 (N 113/81 SbNU 771) a sp. zn. II. ÚS 387/18 ze dne 17. srpna 2018 (N 138/90 SbNU 259)]. Podle stěžovatele rozhodly obecné soudy o téže věci dvakrát odlišně, tím zasáhly jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
4. Z napadených rozhodnutí se podává trestná činnost obžalovaných i fakt, že odvolací soud posoudil jednání podle §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, což vedlo k uložení vyšších trestů; důvody, které jej ke změně rozsudku vedly, podrobně uvedl v odst. 58 a násl. odůvodnění. Nejvyšší soud se v rozhodnutí o dovolání zabýval námitkou stěžovatele na aplikaci beneficii cohaesionis důkladně a uzavřel, že závěry obecných soudů v řízení ve vyloučené věci (rozsudek nalézacího soudu č. j. 53 T 6/2018-457 ze dne 1. března 2019, zamítavé usnesení odvolacího soudu sp. zn. 15 To 30/2019 ze dne 28. června 2019 a odmítavé usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1249/2019-557 ze dne 11. prosince 2019) nelze na projednávanou věc stěžovatele aplikovat (viz odstavce 48-50). Lze odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, podle kterého ani z obžaloby nevyplývá, čím byla trestná činnost vyloučeného obžalovaného propojena s činností dalších obžalovaných (odst. 227).
5. Beneficium coahesionis je procesní nástroj, který poskytuje dobrodiní vztáhnout opravný prostředek i na účastníky řízení, jichž se týká, kteří jej ale sami neuplatnili. Nezbytným předpokladem jeho užití je rozhodnutí ve společném řízení. Rozhodl-li soud ve vyloučené věci jinak, nelze závěry takového rozhodnutí vztáhnout i na řízení, z něhož bylo vyloučeno.
6. Právo na spravedlivý proces ani právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) neposkytuje účastníkům řízení záruku, že rozhodnutí v jejich věci bude odpovídat jejich očekávání, ale zajišťuje, že rozhodování bude probíhat podle pravidel stanovených zákonem, což se v tomto případě stalo. Spatřuje-li stěžovatel bez dalšího zásah do svých práv v tom, že obecné soudy v jeho věci vyslovily právní závěr, s nímž nesouhlasí, jde jen o pouhou polemiku nevyžadující zásah Ústavního soudu, který připadá v úvahu jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole či libovůle - nic takového Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
7. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu; postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu