ECLI:CZ:US:2022:1.US.400.22.3
sp. zn. I. ÚS 400/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavních stížnostech stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká 488/20, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 303/2021-258 ze dne 6. 1. 2022, usnesení téhož soudu č. j. 37 Co 306/2021-264 ze dne 7. 1. 2022 a usnesení Okresního soudu v Třebíči č. j. 11 Nc 1057/2021-247 ze dne 15. 11. 2021, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a nezletilých a) D. M., b) R. M. a obou zastoupených Městským úřadem Třebíč, se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 104/55, jako opatrovníkem, c) L. M., zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, 2. května 7134, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil se dvěma ústavními stížnostmi, směřujícími proti rozhodnutím obecných soudů o návrzích na nařízení předběžných opatření, ve věci péče soudu o nezletilé vedlejší účastníky [dále též "nezletilí", "děti" nebo "synové"], kteří jsou společnými dětmi stěžovatele [dále též "otec"] a vedlejší účastnice c) [dále též "matka"], po rozchodu rodičů. Napadenými rozhodnutími se stěžovatel cítí být poškozen na svých právech zaručených čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V zájmu procesní ekonomie spojil Ústavní soud obě ústavní stížnosti usnesením
č. j. I. ÚS 400/22, II. ÚS 401/22-22 ze dne 22. 2. 2022 ke společnému projednání pod nadepsanou spisovou značkou. Současně nezletilým vedlejším účastníkům, o jejichž práva v řízení o ústavních stížnostech také jde, jmenoval usnesením č. j. I. ÚS 400/22-25 ze dne 22. 2. 2022 opatrovníka (stejného jako v řízení před obecnými soudy).
II. Skutkové okolnosti případu a řízení před obecnými soudy
3. Nezletilí vedlejší účastníci a) a b) jsou syny stěžovatele a vedlejší účastnice c). Děti jsou útlého věku, t. č. 2 roky a 8 měsíců; společné soužití rodičů bylo ukončeno několik týdnů po narození mladšího z nich. Matka odešla se syny bez souhlasu stěžovatele (a předchozího upozornění) ze společné domácnosti do cca 170 km vzdáleného místa, kde bydlela dříve.
4. Stěžovatel v reakci na to podal návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo matce uloženo vrátit děti do místa jejich původního bydliště; mezitím získal staršího syna na víkend a ponechal si jej ve své faktické péči. Usnesením Okresního soudu v Třebíči (dále jen "nalézací soud") č. j. 11 Nc 1057/2021-19 ze dne 13. 8. 2021 bylo návrhu stěžovatele vyhověno a vedlejší účastnici c) byla uložena povinnost navrátit děti do místa původního bydliště.
5. Předtím, než nalézací soud předložil věc k rozhodnutí o odvolání Krajskému soudu v Brně (dále jen "odvolací soud"), vydal ještě napadené usnesení
č. j. 11 Nc 1057/2021-247 ze dne 15. 11. 2021, jímž zamítl návrh stěžovatele z 8. 11. 2021 na nařízení předběžného opatření, kterým by byl upraven jeho styk s mladším synem (t. č. kojencem), jehož dosavadní rozsah je pro stěžovatele neuspokojivý.
6. Obě uvedená usnesení nalézacího soudu odvolací soud v krátkém sledu přezkoumal a rozhodl o odvoláních rodičů (každém proti jinému z nich) napadenými usneseními.
7. První ve věci vydané usnesení nalézacího soudu, kterým bylo matce uloženo vrátit děti do místa bydliště, odvolací soud usnesením č. j. 37 Co 303/2021-258 ze dne 6. 1. 2022 změnil tak, že návrh stěžovatele na vydání tohoto předběžného opatření zamítl.
8. Druhým z napadených usnesení odvolací soud potvrdil usnesení nalézacího soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na zatímní úpravu jeho styku s mladším nezletilým.
9. Současný faktický stav je tedy takový, že matka pečuje o mladšího nezletilého a v rámci zatímní úpravy poměrů realizuje každý druhý týden (v rozsahu čtvrtek - neděle) styk se starším synem, který se nachází ve faktické péči stěžovatele (srov. usnesení nalézacího soudu č. j. 11 Nc 1057/2021-223 ze dne 21. 10. 2021); styk stěžovatele s mladším synem není v návaznosti na napadená rozhodnutí upraven.
III. Argumentace stěžovatele
10. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v rozhodnutích soudů, kterými je fakticky aprobováno protiprávní jednání vedlejší účastnice a v důsledku toho není poskytnuta soudní ochrana jeho právům ani nejlepšímu zájmu nezletilých, jímž je možnost stýkat se a rozvíjet vztah s oběma rodiči [viz nález sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016 (N 137/82 SbNU 207)]. Současný protiprávní stav pravidelnému styku nezletilých a rodičů brání, neboť překážka velké vzdálenosti je natolik podstatná, že de facto možnost pravidelného styku vylučuje. Stěžovatel se obává, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279), usnesení sp. zn. I. ÚS 2090/17 ze dne 24. 7. 2017; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] povedou napadená rozhodnutí k tomu, že namísto soudu o meritu věci fakticky rozhodne čas.
11. K rozhodnutí o návrhu na uložení povinnosti matce vrátit nezletilé od místa bydliště uvádí stěžovatel, vědom si omezenosti ústavněprávního přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních (tedy nikoli meritorních, konečných rozhodnutí), že nemá zákonný podklad (viz §877 o. z.) a chybí v něm logické odůvodnění, což činí rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným a svévolným [k tomu odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 2588/16 ze dne 24. 11. 2016 (N 223/83 SbNU 481) a další].
12. Ve vztahu k dalším napadeným rozhodnutím uvádí stěžovatel, že obecné soudy zřejmě považují za dostačující kontakt mezi ním a mladším synem v rozsahu 1-2 hodin jednou za dva týdny během předávání staršího nezletilého ke styku s matkou, což hodnotí jako absurdní. Omezení základních práv stěžovatele i mladšího syna je natolik neproporční, že odůvodňuje zásah Ústavního soudu navzdory dočasnosti (ne)úpravy poměrů. Prostým zamítnutím návrhu stěžovatele bez přijetí jakékoli jiné než navrhované zatímní úpravy poměrů mladšího nezletilého ve vztahu ke stěžovateli z moci úřední, jak soudu umožňuje §12 zákona o zvláštních řízeních soudních, postupovaly obecné soudy formalisticky a vytvořily nejistotu a nestabilitu v dotčené rodině. I tato rozhodnutí označuje stěžovatel za svévolná a nepřezkoumatelná, neopírající svůj závěr o potřebný zákonný podklad.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
V. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele
14. V souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soudce zpravodaj účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
15. Z vyjádření nalézacího soudu plyne, že při respektu k nejlepšímu zájmu mladšího nezletilého zohlednil jeho věk a faktickou možnost realizace styku s ohledem na vzdálenost bydlišť rodičů; podle nalézacího soudu je možné a vhodné, aby se styk stěžovatele s mladším nezletilým realizoval v době styku matky se starším synem.
16. Odvolací soud uvedl, že akcentoval při svém rozhodování zájem dětí před protichůdnými postoji rodičů; příčiny a míra odpovědnosti každého z nich může být podle odvolacího soudu posouzena až v rozhodnutí ve věci samé, nikoli v řízení o návrzích na předběžná opatření.
17. Vedlejší účastnice se neshoduje s tvrzením stěžovatele, podle kterého současný stav brání pravidelnému styku nezletilých s rodiči. Stejně jako se jí daří realizovat styk se starším synem, může se stěžovatel stýkat se synem mladším. Překonávání vzdálenosti je spíše předmětem potřeb a zájmů rodičů než nezletilých. Podle vedlejší účastnice stěžovateli není (ani v minulosti nebylo) bráněno ve styku s mladším synem, příležitosti vznikají (například v době předávání staršího syna), stěžovatel jich pouze nevyužívá a o mladšího nezletilého nejeví zájem. Vedlejší účastnice se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož se v době rozhodné pro vydání předběžného opatření z ničeho nepodával zájem nezletilých na navrácení do původního bydliště; odvolací soud správně vyhodnotil, že spory mezi rodiči nemohou jít k újmě nezletilých.
18. Opatrovník nezletilých Ústavnímu soudu sdělil, že provedl pohovor s oběma rodiči, jejichž obsah tlumočil. Přiložil rovněž všechna dosud podaná vyjádření pro účely řízení před obecnými soudy i nejnovější zprávu Psychocentra - manželské a rodinné poradny kraje Vysočina ze dne 3. 3. 2022 o výsledku rodinné terapie, která byla rodičům uložena nalézacím soudem v rámci meritorního řízení o úpravě poměrů nezletilých, zůstala však bez kladného výsledku.
19. V replice stěžovatel znovu připomněl, že vzniklá situace je zapříčiněna protiprávním jednáním vedlejší účastnice, což soudy nadále opomíjejí. Absence plnohodnotného kontaktu mezi stěžovatelem a mladším synem (zejména s ohledem na jeho útlý věk) může mít neodčinitelné následky pro jejich rodinný život. Prostřednictvím návrhu na vydání předběžného opatření proto usiluje o rychlý operativní zásah státu.
VI. Hodnocení Ústavního soudu
20. Ústavní soud se seznámil se zaslanými podáními a po zralé úvaze dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústní jednání nekonal, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
VI. a) Omezený ústavněprávní přezkum předběžných opatření
21. Ústavní soud přezkum rozhodnutí o předběžných opatření zcela nevylučuje, byť mají prozatímní povahu a není jimi prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Činí tak proto, že mohou za určitých okolností zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení; zpravidla však zásah do jejich práv a povinností nedosahuje takové intenzity, aby mohl porušení ústavně zaručených základních práv či svobod způsobit. V rámci naznačeného přezkumu Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro (ne)nařízení předběžného opatření, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká, ale zkoumá, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, který je limitován navíc tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004, anebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1502/21 ze dne 22. 6. 2021].
22. Při tzv. omezeném testu ústavnosti tedy Ústavní soud pouze zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 802/19 ze dne 4. 6. 2019 (N 106/94 SbNU 297), bod 14; nález sp. zn. II. ÚS 3524/19 ze dne 17. 12. 2019 (N 215/97 SbNU 293), bod 13; nález sp. zn. III. ÚS 4072/17 ze dne 5. 11. 2018 (N 178/91 SbNU 217), bod 18]. Dalším možným důvodem pro zrušení rozhodnutí o předběžném opatření je také "flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu" (nález sp. zn. III. ÚS 1121/20 ze dne 11. 8. 2020, bod 13). V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud v projednávané věci relevantní pochybení neshledal.
23. Děti jako účastníci soudních řízení požívají zvýšené ochrany ze strany státu, což plyne jak z ústavního pořádku České republiky, tak i z jejích mezinárodních závazků (zejména Úmluva o právech dítěte). Středobodem řízení ve věci péče soudu o nezletilé je tedy dítě a jeho nejlepší zájem. Práva a zájmy rodičů jsou také důležité a nemohou zůstat ponechány stranou, jsou však upozaděny ve prospěch zájmu dítěte - s tím je k řízení i k úpravě poměrů dítěte třeba přistupovat.
VI. b) Odůvodnění obecných soudů - navrácení nezletilých do původního bydliště
24. Předmětem rozhodování odvolacího soudu u prvního z napadených usnesení bylo uložení povinnosti matce navrátit děti do původního bydliště. Na rozdíl od nalézacího soudu vyhodnotil, že vyhovění takovému návrhu nebylo v nejlepším zájmu nezletilých, neboť za dané situace rodiče zjevně nebyli (a nejsou) schopni se na společném bydlišti dohodnout a zjišťování příčin jejich konfliktu je mimo rozsah rozhodování o daném návrhu. Závěrem dodal, že "[j]inou věcí by bylo posouzení otázky potřeby zatímní úpravy v případě rozhodování o péči o nezletilé, což však nebylo předmětem tohoto řízení o vydání předběžného opatření."
25. Ústavní soud uvádí, že "provizorní" péče o nezletilé, kterou odvolací soud zmiňuje jako případné řízení, v němž by stěžovatelova tvrzení mohla být relevantní, prozatím není soudním rozhodnutím upravena. Na základě "dohody" rodičů (spíše strpění faktického stavu) žijí nyní děti odděleně každý u jednoho z nich, jak je zmíněno výše (Ústavní soud proto poznamenává, že případné vymáhání uvedené povinnosti by se fakticky vztahovalo jen k mladšímu nezletilému).
VI. c) Odůvodnění obecných soudů - neupravení styku stěžovatele s kojencem
26. K návrhu stěžovatele na úpravu styku s mladším nezletilým (t. č. osmiměsíčním kojencem, v době rozhodování nalézacího soudu čtyřměsíčním) se oba obecné soudy postavily zamítavě. Zjistily, že v určitém (byť podle stěžovatele nedostatečném) rozsahu kontakt probíhá v době, kdy si rodiče předávají staršího syna k jeho soudně upravenému styku s matkou, a dospěly proto k závěru, že další soudní úpravy není (především) s ohledem na věk dítěte a vzdálenost bydlišť rodičů třeba.
VI. d) Společné závěry Ústavního soudu
27. Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 618/05 ani jiným rozhodnutím Ústavního soudu, neboť jejich obecné závěry je vždy (a v opatrovnických věcech obzvlášť) nutné přizpůsobit specifickým okolnostem souzené věci.
28. Obecné soudy dospěly v obou případech (v prvním tedy jen odvolací soud) k závěru, že návrhy stěžovatele nejsou v nejlepším zájmu nezletilých dětí, a proto jim nelze vyhovět; jejich rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za svévolná ani nepřezkoumatelná. Ve velmi složité situaci rodiny s malými dětmi soudy jednoznačně upřednostnily jejich zájem na stabilitě prostředí a potřebu stát pokud možno mimo rodičovský konflikt.
29. Dočasný (a tím je myšleno skutečně pouze dočasný) omezený výkon rodičovských práv stěžovatele proto Ústavní soud shledává jako legitimní s ohledem na zájem dětí, který musí převážit. Tím není řečeno, že by matčino svévolné jednání mělo zůstat bez odezvy; nepochybně jde o okolnost podstatnou pro meritorní rozhodnutí soudu ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017). V zájmu zklidnění rozjitřených vztahů však v danou chvíli nepovažuje Ústavní soud za žádoucí do běžícího řízení před obecnými soudy "dramaticky" zasahovat a rušit stávající stav, v němž je (alespoň částečně) zajištěn kontakt obou dětí s oběma rodiči, i mezi sourozenci navzájem.
30. Je úkolem obecných soudů zjistit příčiny špatné komunikace rodičů a usilovat v zájmu nezletilých dětí o její zlepšení (selhávají-li v tomto úsilí sami rodiče); po vyčerpání možností, které má soud k dispozici, je pak při absenci dohody rodičů jeho povinností autoritativně rozhodnout. V průběhu řízení ve věci samé bude tedy především na rodičích, jak se k nastalé situaci postaví - i bez znaleckého zkoumání je zřejmé, že jejich vzájemný konflikt není v zájmu nezletilých. Při meritorním rozhodování budou brát obecné soudy v úvahu zvyšující se věk mladšího nezletilého (a s tím spojené nové možnosti styku tohoto dítěte s otcem), skutečnost, že rozdělení sourozenců kvalitě vztahů mezi nimi neprospěje, i to, že co nejrovnoměrnější styk s oběma rodiči je zpravidla vždy v nejlepším zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
31. Ústavní soud proto apeluje na oba rodiče dětí, které jsou bez vlastního přičinění účastníky soudního řízení téměř od narození, aby své postoje přehodnotili a přijali reálné kroky k dosažení vzájemného porozumění, neboť žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou. Nedojdou-li dohody, vždy bude jeden z nich nespokojen a bude pokračovat v předmětném řízení podáváním dalších návrhů, čímž se vystupňuje vzájemný konflikt, který bude negativně působit především na nezletilé děti. Nejlepším zájmem nezletilého dítěte je v obecné rovině mít pevný a rovnocenný vztah k oběma rodičům, včetně času, který s nimi může trávit a péče, které se od nich může dočkat. Je tedy na stěžovateli a matce jako na rodičích, zda stráví následující roky v soudní síni, nebo zda ve prospěch nezletilých společně vyvinou skutečnou snahu k nalezení fungujícího kompromisu, ať už vlastními silami či za asistence odborníků.
VII. Závěr
32. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu