ECLI:CZ:US:2022:1.US.403.22.1
sp. zn. I. ÚS 403/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Zdeňka Mezery, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 66 INS 1293/2014-B-459 ze dne 23. 12. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, vydaného v insolvenčním řízení o návrhu stěžovatele, jako oprávněného, na určení lhůty k uspokojení pohledávky tvořené přiznanými náklady soudního řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích a náklady odvolacího řízení u Vrchního soudu v Praze.
Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti se podává, že v insolvenční věci dlužnice Příbramská uzenina a. s. (dále jen "dlužnice") se stěžovatel jako oprávněná osoba z pohledávky z přiznaných nákladů soudního řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích, ve věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 13 Cm 293/2018, ve výši 963 248,- Kč a nákladů odvolacího řízení u Vrchního soudu v Praze, vedeného pod sp. zn. 4 Cmo 14/2021, ve výši 159 623,- Kč (dále jen "předmětná pohledávka"), domáhal určení lhůty k jejímu uspokojení ve smyslu ust. §203 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"). Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") uložil insolvenčnímu správci dlužnice uspokojit předmětnou pohledávku stěžovatele nejpozději před rozvrhem způsobem, stanoveným insolvenčním zákonem.
V odůvodnění krajský soud s odvoláním na příslušná ustanovení insolvenčního zákona uvedl, že z šetření provedeného insolvenčním soudem u insolvenčního správce dlužnice zjistil, že v současné době nelze učinit závěr, zda a v jakém rozsahu bude možné uspokojit všechny přednostní pohledávky, když není znám konečný rozsah majetkové podstaty. Za této situace krajskému soudu nezbylo, než rozhodnout, jak bylo výše uvedeno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím doplnění nesouhlasí s napadeným usnesením, které, podle jeho názoru, odporuje znění a smyslu ust. §203 odst. 5 insolvenčního zákona, neboť jeho výrok pouze deklaruje to, co vyplývá z insolvenčního zákona, aniž jím insolvenční soud dostatečně určitě stanovil lhůtu, v níž má být přisouzená pohledávka uspokojena, a to která část majetkové podstaty může být použita k uspokojení pohledávky stěžovatele. Neurčitost napadeného usnesení je rovněž v rozporu s §109 odst. 1 písm. c) věta druhá insolvenčního zákona. Stěžovatel zdůraznil, že u předmětné pohledávky jde o přednostní pohledávku za majetkovou podstatou. Poukaz krajského soudu, že dřívějším uspokojením nároku stěžovatele by mohlo dojít k nepřípustnému zkrácení uspokojení ostatních věřitelů s pohledávkami, které patří do kategorie ostatních pohledávek za majetkovou podstatou a jim na roveň postavených (§305 odst. 2 insolvenčního zákona) je irelevantní, neboť uspokojení předmětné pohledávky má přednost a případné zkrácení ostatních věřitelů by mělo být řešeno v rámci odpovědnosti insolvenčního správce vůči držitelům pohledávek za majetkovou podstatou.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Nad rámec Ústavní soud konstatuje, že by ústavní stížností měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, procesní, byť i samostatně pravomocná.
V souladu se závěry vyplývajícími z usnesení sp. zn. III. ÚS 3654/17 a II. ÚS 1930/18, v nichž se zabýval skutkově a právně obdobnými věcmi, Ústavní soud konstatuje, že předmětem posouzení je toliko výklad a aplikace podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu