ECLI:CZ:US:2022:1.US.414.22.1
sp. zn. I. ÚS 414/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Švihly, se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. 16/13, insolvenčního správce obchodní korporace Tabák Plus, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Nové sady 606/40, zastoupeného JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 15/2020-66 ze dne 10. 12. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Specializovaného finančního úřadu, se sídlem v Praze 7, nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastník provedl daňovou kontrolu na daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období duben až říjen 2011 u obchodní korporace Tabák Plus, spol. s r. o. (dále jen "daňový subjekt"), v průběhu které zjistil, že daňový subjekt byl v příslušných zdaňovacích obdobích při obchodování s dobíjecími kupóny tuzemských mobilních operátorů účasten podvodného řetězce na DPH; daňový subjekt přitom věděl, resp. vědět mohl, že přijatá zdanitelná plnění byla předmětem podvodu na DPH. V návaznosti vedlejší účastník daňovému subjektu doměřil DPH sedmi (v napadeném rozsudku specifikovanými) dodatečnými platebními výměry ze dne 19. 11. 2015 v celkové výši 90 960 217 Kč spolu s penálem vypočteným z doměřené částky.
2. Proti uvedeným dodatečným platebním výměrům podal stěžovatel za daňový subjekt jako jeho insolvenční správce správní žalobu, jíž zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 51 Af 11/2018-117 ze dne 28. 11. 2019 (v pořadí druhým) jako nedůvodnou. Kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud (dále též jako "NSS") napadeným rozsudkem (v pořadí druhým) jako nedůvodnou.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadeného rozsudku, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Namítá také porušení principu právní jistoty obsaženého v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
4. Argumentaci stěžovatele v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že vedlejší účastník nedostatečně prokázal podmínky daňového podvodu; nebyla řádně identifikována chybějící daň a nebyl předložen dostatek důkazních prostředků o existenci podvodného řetězce. Nadto byl tzv. vědomostní test v jeho případě proveden nesprávně. Předmětné trestní řízení se týkalo pouze několika odběratelů, přitom správní soudy jeho význam nepřípustně generalizují a nesprávně z nich dovozují závěr o rizikovosti předmětné komodity. NSS se dostatečně nevypořádal s jeho argumentací stran vědomosti dlužníka o existenci podvodu na DPH, která byla založena pouze z vyšetřování Policie ČR. Princip právní jistoty byl porušen tím, že požadavky správních soudů na prokázání přijatých opatření daňovým subjektem jsou nepřiměřené; daňový subjekt nemůže být v kontextu posuzované problematiky odpovědný za obchodní a ekonomickou činnost jiných subjektů, přesto správní soudy v nyní posuzované věci požadují, aby daňový subjekt zjišťoval, co se děje s prodanými kupóny i na úrovni navazujícího odběratelského řetězce (odběratelé odběratelů). Porušení práva vlastnit majetek a s tím spojeného principu legitimního očekávání spatřuje stěžovatel v tom, že vedlejší účastník nepostupoval v souladu se zákonem a jednal v rozporu se základním cílem správy daní. Porušení práva na zákonného soudce dovozuje z toho, že se NSS odchýlil od závazného právního názoru vyjádřeného v jeho rozhodnutích, a měl proto věc předložit rozšířenému senátu. Totéž právo mělo být porušeno i z důvodu, že spočívá-li napadené rozhodnutí na závěru, že daňový subjekt byl povinen prověřovat i ty články řetězce, se kterými nemá žádný obchodní vztah, přestože takový závěr neplyne z judikatury Soudního dvora Evropské unie, měl NSS iniciovat řízení o předběžné otázce u Soudního dvora.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
7. Argumentace stěžovatele představuje především polemiku s výkladem a aplikací podústavního práva ze strany NSS; přitom ve skutkově i právně obdobné věci (ve své podstatě shodné, pouze za jiné zdaňovací období) se již stěžovatel na Ústavní soud obrátil a jeho ústavní stížnost byla odmítnuta jako neopodstatněná usnesením sp. zn. IV. ÚS 3055/21 ze dne 14. 12. 2021 (rozhodnutí je dostupné na https://nalus.usoud.cz), jež bylo důkladně a pečlivě odůvodněno. Přestože Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a §23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal žádný důvod se v nyní projednávané věci od závěrů učiněných v již citovaném usnesení odchylovat, a to i vzhledem k totožnosti předkládané argumentace.
8. Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska dodržení ústavních kautel a dospěl k závěru, že je srozumitelný, logicky a přesvědčivě odůvodněný, nevybočuje ze zákonného rámce a nejeví znaky svévole či libovůle. Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatele, které v ústavní stížnosti z velké části reprodukuje, řádně zabýval. Jde-li o argumentaci v ústavní stížnosti obsaženou, Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a výše citovaného usnesení Ústavního soudu, v nichž argumentace stěžovatele byla dostatečným způsobem vypořádána.
9. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem byla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu