ECLI:CZ:US:2022:1.US.416.22.1
sp. zn. I. ÚS 416/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Jiřího Feryny, zastoupeného Mgr. Jiřinou Dvorníkovou, advokátkou se sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021 č. j. 33 Cdo 3054/2021-262, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 12. 9. 2017 č. j. 29 Co 92/2016-221 a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. 11. 2015 č. j. 12 C 163/2009-171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel v řízení před obecnými soudy domáhal určení vlastnictví k nemovitosti. Soud prvního stupně žalobu zamítl, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně o určení vlastnického práva napadl stěžovatel také žalobou pro zmatečnost. Vzhledem k tomu, že proti napadenému rozhodnutí bylo podáno též dovolání, Okresní soud v Jablonci nad Nisou řízení o žalobě pro zmatečnost přerušil až do rozhodnutí dovolacího soudu. Po odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pokračoval Okresní soud v Jablonci nad Nisou v řízení o žalobě pro zmatečnost a žalobu zamítl. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním. Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť ve věci nenařídil jednání, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Jablonci nad Nisou žalobu pro zmatečnost znovu zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Dovolací soud dovolání odmítl. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadá rozhodnutí obecných soudů o žalobě pro zmatečnost.
Stěžovatel namítá, že v řízení o žalobě pro zmatečnost došlo k vadě v postupu soudů. Tato vada měla spočívat v tom, že soud prvního stupně neměl pokračovat v řízení o žalobě pro zmatečnost, neboť odmítavé usnesení Nejvyššího soudu v té době ještě nenabylo právní moci, neboť nebylo stěžovateli řádně doručeno. Soud prvního stupně i přes námitku stěžovatele v řízení o žalobě pro zmatečnost pokračoval a vydal rozhodnutí. Odvolací soud zjistil, že vydané rozhodnutí Nejvyššího soudu opravdu dosud nebylo z důvodu administrativních pochybení doručeno a v této věci uložil soudu prvního stupně, aby v tomto směru sjednal nápravu. Rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě pro zmatečnost následně odvolací soud potvrdil a Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. Stěžovatel však namítá, že takovýmto postupem nemohlo dojít ke zhojení vady spočívající v nedoručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, doručení nebylo řádné. O doručení novému právnímu zástupci (poté, co zemřel právní zástupce, který jej zastupoval v řízení o určení vlastnického práva v řízení před Nejvyšším soudem), nebyl soudem informován. Nesprávné doručení nemůže jít k tíži stěžovatele. Obecným soudům dále vytýká, že v řízení o žalobě pro zmatečnost nesprávně právně posoudily jeho zmatečnostní námitky, týkající se zejména nepoučení soudů o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalovaného v řízení o určení vlastnického práva.
Ústavní soud posoudil argumentaci v ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Stěžovateli lze přisvědčit, že při doručování rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání došlo k určitým vadám a tím způsobeným průtahům, když vlivem nesprávnosti v záhlaví rozhodnutí bylo doručováno nesprávnému zástupci stěžovatele. Tyto vady však neměly vliv na správnost rozhodnutí obecných soudů o žalobě pro zmatečnost. Namítá-li stěžovatel, že v řízení o žalobě pro zmatečnost před soudem prvního stupně nemělo být pokračováno, dokud mu nebylo rozhodnutí dovolacího soudu řádně doručeno, je k tomu nutné říci, že byť opravdu nedošlo k doručení rozhodnutí dovolacího soudu stěžovateli, tento o odmítnutí dovolání věděl z usnesení soudu prvního stupně, kterým soud pokračoval v řízení.
Přerušení řízení o žalobě pro zmatečnost až do rozhodnutí dovolacího soudu odůvodňuje skutečnost, že pokud by Nejvyšší soud dovolání vyhověl, pokračování v řízení o žalobě pro zmatečnost by ztratilo smysl a muselo být zastaveno. Jestliže tedy v tomto případě Nejvyšší soud dovolání odmítl, nebyl dán důvod nepokračovat v řízení o žalobě pro zmatečnost, byť rozhodnutí Nejvyššího soudu dosud nebylo stěžovateli řádně doručeno. Námitka stěžovatele, učiněná před obecnými soudy, že by řádné doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu mohlo mít vliv na úkony stěžovatele v daném řízení, spočívající např. v možnosti zpětvzetí žaloby, je čistě účelová, neboť stěžovatel o rozhodnutí věděl a po celou dobu namítal, že mu nebylo řádně doručeno. O rozhodnutí byl tedy materiálně informován (a to přímo z rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud pokračoval v řízení) a mohl se s ním seznámit i jiným způsobem.
V postupu soudu prvního stupně, který po vydání rozhodnutí dovolacího soudu pokračoval v řízení, tedy nelze spatřovat rozpor s právem stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces. Odvolací soud pak po zjištění, že rozhodnutí o dovolání nebylo dosud doručeno, učinil kroky ke sjednání nápravy a pokud nebyl stěžovatel informován o doručení rozhodnutí novému zástupci, mohlo dojít k pochybení, to však nelze přičítat obecným soudům. Vytýká-li dále stěžovatel obecným soudům, že v řízení o žalobě pro zmatečnost nesprávně právně posoudily jeho zmatečnostní námitky a nedostatečně odůvodnily jejich závěry, ani v tom mu nelze přisvědčit. Svá rozhodnutí soudy řádně odůvodnily, když se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí. Výhrada stěžovatele, že jej soudy v řízení o určení vlastnického práva nepoučily o nedostatku pasivní legitimace, nezakládá stěžovatelem uváděný zmatečnostní důvod, soudy v tomto směru nemohou žalobce poučovat.
Ústavní soud uzavírá, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s postupem a právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl svědčit o opodstatněnosti jeho právního názoru. V předmětné věci však jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Soudy své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí ani postup jim předcházející byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu