ECLI:CZ:US:2022:1.US.441.22.1
sp. zn. I. ÚS 441/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Hany Vávrové a Anny Čmugrové, zastoupených Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem Palackého 1327, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021 č. j. 33 Cdo 2859/2021-336, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021 č. j. 21 Co 12/2021-225 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 9. 2020 č. j. 8 C 363/2019-141 a o návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021 č. j. 21 Co 12/2021-225, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení 802 454,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty podle smlouvy o zápůjčce, uzavřené dne 5. 2. 2013, a odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelky spolu s Janem Čmugrou uzavřeli s žalobcem Filipem Komorousem dne 5. 2. 2016 smlouvu o zápůjčce ve smyslu ust. §2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen "o. z."), v níž se zavázal stěžovatelkám a Janu Čmugrovi poskytnout zápůjčku ve výši 2 487 825,- Kč v několika hotovostních splátkách. Souhlas se smlouvou svými podpisy potvrdily obě smluvní strany. Zápůjčku se stěžovatelky zavázaly splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Součástí splátek byly i úroky a pohledávka za ni byla zajištěna zástavním právem.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") žalobě žalobce vyhověl a uložil stěžovatelkám zaplatit mu částku s 10% úrokem z prodlení ročně (výrok I.) a dále jim uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení ve výši 140 941,- Kč (výrok II.). Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že žalobce stěžovatelkám a Janu Čmugrovi poskytl smluvenou zápůjčku ve výši odpovídající částce po odečtení zůstatku nesplacené pohledávky v hotovosti, i když k vyplacení došlo zřejmě jiným způsobem, než byl uveden ve smlouvě o zápůjčce. Okresní soud konstatoval, že na projednávanou věc nedopadá zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru"), jak se snažily tvrdit stěžovatelky, protože ten se nevztahuje na půjčky na bydlení zajištěné zástavním právem na nemovitosti, jejichž účelem je změna stavby, resp. nedopadá rovněž na půjčky vyšší než 1 880 000,- Kč, jako tomu bylo v předmětném řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil (výrok I.) a stěžovatelkám uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 31 179,- Kč (výrok II.). Krajský soud se zabýval rovněž námitkou stěžovatelek, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně Mgr. Zuzana Spáčilová, neshledal ji však důvodnou. Poukázal na skutečnost, že zápůjčka byla poskytována pro účely bydlení, což prokazuje i znění předmětné smlouvy, přičemž krajský soud považoval za podstatné, že text předmětné smlouvy byl upravován a schválen tehdejší právní zástupkyní stěžovatelek, v jejíž advokátní kanceláři došlo i k ověření podpisů všech účastníků smlouvy. Zápůjčka byla stěžovatelkám poskytnuta ve smyslu ust. §2390 o. z. žalobcem jako fyzickou osobou, označenou ve smlouvě jen rodným číslem. K otázce smluvní pokuty krajský soud uzavřel, že její výše není nepřiměřená výši zajišťované pohledávky a riziku spojeným s jejím splácením.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že okresní soud se předmětnou věcí řádně nezabýval, nezkoumal předání zápůjčky mezi oběma smluvními stranami, což lze doložit neurčitým konstatováním v odstavci 31 rozsudku, kde se uvádí, že ...."zbývající sumu pak žalobce žalovaným poskytl v hotovosti, byť zřejmě jiným způsobem, než byl uveden ve smlouvě o zápůjčce". Okresní soud tak zcela rezignoval na svoji úlohu jako soudu nalézacího, neboť bylo jeho povinností vyzvat žalobce k prokázání v řízení relevantních skutkových okolností - předání předmětu zápůjčky vydlužitelkám. Okresní soud měl vyzvat k prokázání tvrzení a předložení důkazních návrhů žalobce v otázce, jakým způsobem bylo na údajnou zápůjčku žalobcem plněno. Okresní soud této povinnosti nedostál a zatížil tak řízení procesní a následně faktickou vadou, která měla zásadní vliv na výsledek řízení za situace, kdy jedné ze stěžovatelek krajský soud neumožnil účastnit se jeho jednání dne 14. 4. 2021 a v jeho rámci předložit důkazy a vyjádřit se k argumentaci protistrany. K takovému postupu ze strany krajského soudu došlo poté, co nebylo vyhověno žádosti jedné ze stěžovatelek o odročení jednání z důvodu provedeného lékařského zákroku, který byl doložen. V této souvislosti stěžovatelky poukazují na závěry vyplývající z některých rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Výše uvedený postup krajského soudu porušil právo stěžovatelek na spravedlivý proces, na rovnost účastníků řízení a je v rozporu se závěry vyplývajícími z rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1302/2001 a s čl. 38 odst. 2 Listiny. Na nezákonnosti postupu krajského soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatelky byly v tomto řízení zastoupeny advokátem a že odvolací řízení je založeno na principu neúplné apelace. Civilní soudy podle názoru stěžovatelek nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladu dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Oba ve věci rozhodující soudy v průběhu řízení rovněž dostatečným způsobem nechránily procesní práva stěžovatelek, když nepřihlédly k jejich specifické situaci vyplývající z jejich zdravotního stavu, jako osob se zdravotním postižením. V tomto smyslu měly soudy zohlednit obsah jednotlivých článků Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, konkrétně čl. 1. čl. 12. čl. 14 a čl. 15.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelek i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelky v dovolání řádně nevymezily předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti. Toto vymezení musí být jednoznačné, přičemž není úlohou Nejvyššího soudu je jakkoli domýšlet či doplňovat.
Jak již bylo zmíněno, dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť stěžovatelky v něm nepředložily k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud konstatoval, že přípustnost dovolání stěžovatelky opřely o údajný odklon od závěrů jeho rozsudků sp. zn. 33 Odo 469/2006 a 33 Cdo 2648/2016. S tímto tvrzením se dovolací soud neztotožnil. V souvislosti s dovolacím důvodem Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitka o aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru vychází podle názoru dovolacího soudu z jiných, než oběma soudy nižších stupňů zjištěných skutkových závěrů, které však přezkumu ze strany dovolacího soudu nepodléhají. Přípustnost dovolání nezaložila ani námitka, že se krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce důkazního břemene ohledně předání finančních prostředků, neboť v předmětné věci byla podstatná a důkazy stěžovatelek neprokázaná existence některé právní skutečnosti, která by měla za následek zánik dluhu. Námitku spočívající v nemožnosti první ze stěžovatelek účastnit se jednání odvolacího soudu shledal dovolací soud za vadu řízení (§§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), k níž však za situace, kdy shledal dovolání nepřípustným, nemohl přihlédnout.
Nejvyšší soud se tak dovoláním řádně zabýval, přičemž vysvětlil, z jakého důvodu dovolání odmítl jako nepřípustné podle ust. §243c odst. 1 o. s. ř., a protože nebylo přípustné ani podle §237 o. s. ř., neboť stěžovatelky v dovolání nevymezily k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř., dovolání jako nepřípustné odmítl.
Požadavkům na řádné dovolání tak stěžovatelky nevyhověly, a proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta. K návrhu stěžovatelek na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti. Ústavní soud navíc rozhodl o ústavní stížnosti v nejbližším možném termínu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu