ECLI:CZ:US:2022:1.US.464.22.1
sp. zn. I. ÚS 464/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Benediktinského opatství sv. Václava v Broumově, se sídlem v Broumově, Klášterní 1, zastoupené Mgr. Martinou Zikmundovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 220/2020-80 ze dne 8. 12. 2021 a výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 19/2020-60 ze dne 27. 8. 2020, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a státního podniku Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj, č. j. 138047/2014/514365/R1802/RR26997 ze dne 4. 5. 2020, v části, ve které byl stěžovatelce vydán v tomto výroku specifikovaný pozemek, tak, že se návrh stěžovatelky na vydání předmětného pozemku zamítá (výrok I). Stěžovatelce byla současně uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení v částce 12 249 Kč (výrok II), neboť vedlejší účastník byl ve věci plně úspěšný ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Dále nalézací soud zamítl návrh stěžovatelky na přiznání separovaných nákladů řízení v částce 8 228 Kč (výrok III), neboť neshledal, že by byly dány podmínky pro její přiznání podle §147 o. s. ř. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") byl napadený rozsudek ve výrocích II a III potvrzen jako věcně správný (výrok I) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení v částce 300 Kč (výrok II).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena především její ústavně zaručená práva v čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nepromítly do svého rozhodování o nákladech řízení v dané věci ústavní principy spravedlnosti, přiměřenosti a ochrany stěžovatelky jako slabší smluvní strany ve sporu o vydání stěžovatelčina historického knihovního majetku. Nalézací soud nesprávně dospěl k závěru, že byl vedlejší účastník ve sporu úspěšný, neboť nezohlednil §9 odst. 1 a §14 odst. 2 zákona č. 428/2016 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), že povinnost uskutečnit činnosti spojené s vytyčením pozemků a vyhotovením geometrického plánu je na straně státu, a tudíž je to stát, kdo nese náklady s tím spojené. Vedlejší účastník zavinil zahájení soudního řízení, které vůbec nemuselo proběhnout, splnil-li by svou zákonnou povinnost a poskytl-li by nezbytnou součinnost; stěžovatelka navíc navrhovala smírné řešení, neboť bylo zřejmé, že na zastavený pozemek, jehož vydání se původně domáhala, nemá nárok. Skutečnost, že pozemek je zastavěný, zjistila až z podané žaloby. V této souvislosti dále uvádí, že požádala o vydání cca 3,5 tisíce dalších pozemků; vedlejší účastník jako povinná osoba měl povinnost uzavřít dohodu o vydání věci ve lhůtě 6 měsíců, kterou však nesplnil
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že problematika nákladů řízení (jejichž přezkumu se stěžovatelka domáhá), ačkoli může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho plyne rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)]. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze jen tehdy, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177)].
6. V nyní projednávané věci je třeba navíc zdůraznit, že jde vzhledem k předmětným částkám (12 249 Kč, 8 228 Kč a 300 Kč) o tzv. bagatelní věc. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
7. Stěžovatelka v této souvislosti uvádí, že napadená rozhodnutí mají výjimečnou povahu, neboť se dotýkají rozhodování v otázce ochrany oprávněné osoby jako slabší strany za situace, kdy se oprávněná osoba po 63 letech od znárodnění svého majetku, konečně dočkala možnosti uplatnit restituční nárok na svůj majetek; vedlejší účastník svou nečinností v dané věci obstruuje vydání předmětného majetku oprávněné osobě a neposkytl příslušnému správnímu orgánu nutnou součinnost. Takto vymezené okolnosti ovšem podle Ústavního soudu věc stěžovatelky mimořádnou - ve smyslu jeho judikatury - nečiní.
8. Ústavní soud nadto uvádí, že odůvodnění napadených rozhodnutí nepovažuje za zjevný projev svévole či libovůle a neshledává v nich takové ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečný zásah do rozhodování o (bagatelních) nákladech řízení. Obecné soudy vyložily, z jakého důvodu uložily stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, jakožto účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch podle §142 odst. 1 o. s. ř.; současně se řádně vypořádaly s návrhem stěžovatelky na tzv. separaci nákladů řízení podle §147 o. s. ř. a uvedly, že uvedené ustanovení dopadá na jiné situace, než nastala v nyní projednávané věci.
9. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu