ECLI:CZ:US:2022:1.US.475.22.1
sp. zn. I. ÚS 475/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Martinem Kulířem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 832/2021-18530 ze dne 25. října 2021 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 74/2020-18091 ze dne 19. ledna 2021 a Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 2 T 3/2015-17962 ze dne 11. prosince 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání (I.) zločinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a (II.) zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. července 2014, za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků ve věznici s ostrahou, peněžitý trest ve výši 105 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců a propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí. Poškození byli se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") po veřejném zasedání k odvolání státního zástupce (I.) zrušil ohledně stěžovatele celý rozsudek (II.), nově jej uznal vinným ze zločinu zneužití dítěte k výrobě dětské pornografie podle §193 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku ve znění účinném od 1. října 2020, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku ve věznici s ostrahou, peněžitý trest ve výši 100 000 Kč a trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí; poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně odvolací soud vrátil nalézacímu soudu k novému rozhodnutí zrušený výrok o vině ad. II. napadeného rozsudku.
3. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele i státního zástupce v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné.
4. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že v řízení byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
5. Stěžovatel především brojí proti postupu odvolacího soudu; namítá, že nesprávně určil výši prospěchu, který měl stěžovatel trestnou činností získat. Ne veškerá jeho produkce pro dotčené weby byla protiprávní, a proto sám vyčísluje, jaký prospěch mohl z trestné činnosti získat. Ten by však nepřekročil hranici značného prospěchu stanoveného v §138 odst. 1 trestního zákoníku [ta byla zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 333/2020 Sb."), ke dni 30. září 2020 zvýšena z 500 000 Kč na 1 000 000 Kč]. Podle stěžovatele by tvrzený prospěch stěží překročil původní hranici, v žádném případě nemohl překonat novou (dvojnásobnou) hodnotu a závěry odvolacího soudu jsou nepřezkoumatelné.
6. Dále je stěžovatel přesvědčen, že odvolací soud neprovedl dokazování v přiměřeném rozsahu - teprve poté, co bez dalších souvislostí provedl značné množství důkazů, přednesla státní zástupkyně tvrzení o překročení hranice značného prospěchu, takže si dříve nemohl být vědom, k čemu dokazování směřuje, a proto nemohl přiměřeně reagovat. Stěžovatel je rovněž přesvědčen o nepřípustnosti uloženého peněžitého trestu, který je s ohledem na jeho nemajetnost nedobytný (§68 odst. 6 trestního zákoníku), což zjevně vede k budoucí přeměně na náhradní trest odnětí svobody.
7. Z napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy rozhodovaly ve věci opakovaně. Nejprve byl pro jednání v období 2008 - 2014 stěžovatel uznán vinným rozsudkem nalézacího soudu ze dne 3. března 2016, který odvolací soud zrušil (č. j. 10 To 105/2016-16 187 ze dne 31. ledna 2017); následný rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. srpna 2018 byl zrušen usnesením č. j. 10 To 95/2018-17146 ze dne 8. března 2019. S ohledem na změnu složení senátu proběhlo následně hlavní líčení znovu a byl vynesen shora napadený rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. prosince 2019.
8. Stěžovatel byl stíhán, neboť vytvořil velké množství (stovky tisíc) fotografií, na nichž byly zobrazeny osoby v době focení nezletilé, oděné více či méně, případně zcela nahé. Obecné soudy opakovaně a s využitím znaleckých posudků zjišťovaly u každé jednotlivé fotografie, jde-li o dětskou pornografii. U části fotografií to připustil i sám stěžovatel, u dalších bylo posouzení úkolem soudu, a to jak s ohledem na absenci zákonné definice dětské pornografie, tak i na odlišný výklad judikované definice stěžovatelem a státními zástupci. K šetřenému jednání stěžovatele došlo za platnosti trestního zákona i trestního zákoníku, odvolací soud rozhodoval za účinnosti zákona č. 333/2020 Sb., jímž byla změněna hranice značné škody (§138 odst. 1 trestního zákoníku) coby kvalifikační znak §193 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.
9. Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením věci obecnými soudy, jako jediný z původně obžalovaných se opakovaně odvolával, na základě vlastní intepretace označoval většinu fotografií za nezávadné a v souvislosti s tím zpochybňoval výši svého prospěchu. Jak v průběhu řízení, v opravných prostředcích i v ústavní stížnosti předestírá svůj pohled na věc a odmítá právní závěry obecných soudů, které se s jeho námitkami již dříve vypořádaly; opakuje svoji argumentaci a relativizuje dříve vyslovené závěry.
10. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli obecným soudem dalšího stupně, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů, jejichž úkolem je rozhodnout a svá rozhodnutí zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Zachování uvedeného postupu je patrné i z rozsudku odvolacího soudu, který opětovně zrušil část rozsudku nalézacího soudu, právě s ohledem na její nepřezkoumatelnost. Ústavnímu soudu přísluší zasáhnout jen při nejzávažnějších pochybeních, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole či libovůle - taková situace v projednávané věci nenastala.
11. Stěžovateli nebyl upřen přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Uvedená práva zaručují, za jakých podmínek má řízení probíhat, nejsou však zárukou, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení. Odmítá-li stěžovatel obecnými soudy vyslovené závěry, je jeho nesouhlas pouhou polemikou, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnost. Obdobně přesvědčení stěžovatele založené na jeho vlastních výpočtech a tvrzeních, podle něhož nebyla překročena hranice značného prospěchu, není okolností, která by vedla ke kasaci napadených rozhodnutí. Obecné soudy se opakovaně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí zdůrazňovaly rozdíl mezi "úmyslem získat značný prospěch", s nímž pracuje zákonodárce, a "ziskem" - termínem, který používá stěžovatel (viz například odst. 17. a násl. usnesení Nejvyššího soudu). Výši prospěchu nalézací soud nestanovil přesně, konstatoval však, že ač nedosáhla částky 5 000 000 Kč, rozhodně překročila 500 000 Kč, a proto musel odvolací soud i bez návrhu státní zástupkyně s ohledem na novelu hranice značného rozsahu kvantifikovat možný prospěch.
12. Nelze přisvědčit ani tvrzení o porušení čl. 40 odst. 6 Listiny (§2 trestního zákoníku), který stanoví, jaká právní norma má být aplikována, došlo-li ke změně právní úpravy v průběhu páchání trestné činnosti a trestního stíhání. Obecné soudy dostatečně vysvětlily a odůvodnily, jaké závěry z provedeného dokazování vyvodily, odvolací soud srozumitelně uvedl, proč zvýšil uložený trest i při částečném vrácení věci k novému projednání. Stěžovatel naopak neuvedl žádnou okolnost svědčící o zásahu do jeho základních práv.
13. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu